Jinými slovy - sobotní čísla jen ukazují na vnitřní rozvrstvení sympatizantů té které politické strany. Vnější dojem z procent bývá u lidí, kteří se běžně nezabývají statistikou, zkreslený. Topolánek dal najevo, že hlasovat pro přišli aktivní a sebevědomí lidé, neboli hlavně voliči ODS. Je ale otázka, kolik těchto občanů naopak ovlivnila gesta některých činitelů ODS, od nichž nepršely chladné argumenty pro a proti o Unii, nýbrž hlavně kyselost.

Výsledky v krajích překvapivě ukazují na různost mezi tzv. podnikatelskými centry, kde obvykle hrají prim voliči ODS. Spolehlivě zafungoval Zlínský kraj s 80,47 procenta celkových odpovědí ANO. Ani Praha, která si už dnes podle mezinárodních srovnání žije dvacet procent nad průměrem EU, s 80,16 procenta nezklamala. Liberecko, další bašta ODS, však spadla s 73,82 procenta na poslední místo. Naopak úrodná jižní Morava se udržela na čtvrtém místě s 78,31 procenta, ačkoliv právě ODS ve své rozeklané kampani zemědělce postrkovala jako rozzlobené vozatajstvo. Nakonec venkov podpořil vstup víc než se čekalo.

Celkově platí - s výjimkou Středočeského kraje jsou voličsky nejpočetnější regiony v popředí žebříčku největších zastánců EU. Jsou to části republiky, v nichž se protínají mnohé problémy, ale i největší příležitosti. Argument, že vstup odhlasovala jen menšina občanů, padá ve srovnání s účastí ve sněmovních a senátních volbách. Všichni ti kritici z Parlamentu prošli do svých lavic se zhruba stejným nebo i daleko menším mandátem. Výsledek platí a podle prvních reakcí se nezdá, že by českou společnost začal nějak štěpit. S politiky lze souhlasit, že v referendu lidé nehlasovali pro či proti vládě, i když před tím právě Topolánek nedávno varoval.

Popularita vlády minulý měsíc sice klesla na 36 procent, ale unijní zatáčku vybrala. Výsledky právních aktů, jako jsou volby či referenda, jsou nakonec "stvrzovány" následnými interpretacemi vítězů. Jestliže teď vláda vyhrála souboj se strachem mnoha lidí ze vstupu do Unie, získala nepřímo velkou část veřejnosti v souboji o reformu financí. Klíčové zákony může vláda ve Sněmovně spojit s otázkou důvěry. Ohlášené gesto Vladimíra Špidly, že podá demisi (a s ním pak podle ústavy i celá vláda), pokud reforma neprojde, by pak mělo ještě větší politickou a ústavní váhu.

Výsledkem patrně bude, že přes protesty a stávky nedostanou například školství a věda požadovaných patnáct miliard korun navíc, i když v konkurenceschopnosti Česka mohou právě tyto prostředky setsakramentsky chybět... Rozjetý vlak naložený reformními náklady by však aspoň získal řízený směr. Zatím čeká před výhybkou.

PRÁVO 16. června 2003