S blížícím se referendem stávalo se ze suverenity jakési zaklínadlo. Skloňovalo se tak mocně, až se divím, že nevznikly hospody U suverenity či hudební skupina Suverenita. Oháněli se jí a ohánějí většinou lidé, kteří se bojí, že jejich "kvak" se po našem vstupu do Unie už neponese nad českým rybníčkem tak suverénně jako dosud. Že budou vystaveni konkurenci. Že jim bude řečeno: tady je průplav, tady skákej, a netlachej, že jsi kdysi kdesi nějaký průplav přeskočil. Bude to obtížné, o to nic: diskuse, argumenty, trpělivost, kuloáry, a co bychom si povídali, i lišáckost přijde k duhu při evropských šavlovačkách. Jan Zahradil zatím předvedl jen vzorný úprk.

Kus suverenity v Unii jistě ztratíme, a je to dobře, pokud v ní na suverenitě ztrácejí i evropské velmoci, Německo především. Čtyřiasedmdesát let bylo suverénní a sousedům se v jeho stínu nežilo dobře. O tom bychom my, Češi, mohli něco vědět. Ostatně suverenita je pouze jednou z mocných karet, s níž každá vláda hraje o budoucnost státu a občanů jí svěřených. Vzpomeňme jen na Jiříka z Poděbrad, jediného voleného českého krále z ryze české krve. Na sklonku života s rozvahou obětoval jak dynastické nároky svých synů, tak suverenitu Koruny české ve prospěch česko-polské unie s polským králem v čele. A celý život, marně ovšem, se snažil o vznik, řečeno dnešní terminologií, Spojených států evropských.

Mám pocit, že politici, kteří takřka furiantsky prohlašují, že pro vstup Česka do EU hlas nedají, trpí pocitem, že právě na ně a jen na ně sestoupil Duch svatý. A že my ostatní jsme nemyslící stádečko. Jsou však k politování, neboť trpí rozeklaností jazyka a činů. Jsou pro co možné nejmenší přerozdělování peněz, vyčítají však Evropské unii, že nám málo přerozdělila. Suverenitu vzývají jako sekta hestitů vlastní pupek, když ji však mají na evropském fóru bránit, utečou z boje. Unii vyčítají každou pihu (a že jich má!), sami však stůňou touhou být poslanci Evropského parlamentu. Falešných proroků bylo však v českých zemích vždycky do tuctu třináct.

PRÁVO 14. června