"Většinou jsou to lidé, kteří s právem nemají nic společného. Mohou mít nějakou životní zkušenost, nechci jim křivdit, ale za celá léta se mi nestalo, že by mi nějak výrazně pomohli vyřešit právní problém," tvrdí obvodní předsedkyně senátu, která soudí již šestadvacet let. Souhlasí s ní i její kolegové, kteří funkci přísedících nepovažují za zcela smysluplnou.

"Systém přísedících není plně efektivní," připouští předseda Obvodního soudu pro Prahu 1 Libor Vávra.

Zájem o školení je malý

Přísedící má plnit placenou funkci jakéhosi laického zástupce veřejnosti, jehož postavení je zcela rovnocenné s profesionálním soudcem. Zatímco v projednávání některých trestních případů si je soudci pochvalují, v pracovních sporech či v prověřování hospodářské trestné činnosti je považují za nadbytečné. "Přísedící bych volil v případech, kdy jde o případy s následkem smrti, v nichž hraje roli lidský faktor. A ten posoudit lze," vysvětluje soudce Vávra.

Přísedící většinou mají možnost se proškolit, zájem o to však příliš nemají. "Děláme to z vlastní iniciativy, aby aspoň něco znali. Ale popravdě řečeno, z 99 procent přísedícího řešený problém stejně vůbec nezajímá," konstatuje obvodní soudkyně.

V některých zemích již od systému přísedících upustili. Například v Nizozemsku tento laický prvek úplně zrušili. Ministerstvo spravedlnosti ale v tomto směru žádnou změnu nechystá. Model přísedících přitom v ČR existuje od roku 1948. Funkci přísedícího může vykonávat téměř kdokoli, výjimku tvoří především členové Parlamentu ČR. Věkové omezení neexistuje.

"Máme tu plno přísedících, kterým je osmdesát let a kteří funkci považují za úžasné zpestření života," shrnuje obvodní soudkyně. Celková částka, která byla na jejich fungování v loňském roce vynaložena, činí podle údajů ministerstva spravedlnosti 14,471 miliónu korun.