Václav Klaus vydal v pondělí oficiální prohlášení, které mnohé zarazilo nevyřčením jasného ANO či NE při hlasování v referendu. Klaus je hranatá osobnost a v mnoha lidech generuje negativní pocity. Své dnešní pozice však dosáhl díky celoživotnímu zájmu o informace, o kterých pak přemýšlel, debatoval a v polistopadovém období těchto postupů používal v politice.

Chtěl-li adresát jeho prezidentského prohlášení, které se omezilo na apel jít k referendu, zjistit, jaký je postoj občana Václava Klause, musel v intencích Klausovy životní filozofie zapátrat po dodatečných informacích. Našel je snadno v předchozích neoficiálních výrocích, z nichž plyne, že se už nezabývá otázkou, zda se má Česko stát členem EU. Tuto fázi nechává za sebou jako nevyvolávající pochybnosti a věnuje se tomu, co nás čeká v Unii.

Prezidentův včerejší rozhovor v LN byl pokračováním této linie. Jasně klausovské zabarvení mu neupírá jednu nespornou hodnotu. Je totiž prvním detailním přehledem problémů v ekonomickém a politickém postavení národních států v EU, který zazněl z úst vysokého ústavního činitele. Premiér Vladimír Špidla, ministr zahraničí Cyril Svoboda ani šéf Sněmovny Lubomír Zaorálek se na podobný strukturovaný projev nezmohli.

To, že Klausovo pojetí prezidentského úřadu je natolik konzervativní, že považuje za nepřípustné dávat jako hlava státu doporučení, jak mají lidé v referendu hlasovat, není překvapivé. Nečekané je, že nynější prezident, kterého jsme znávali jako radikálního a provokujícího bijce, vystoupil v úloze vyváženého moderátora intelektuální diskuse o přednostech a rizicích Unie, a obsadil tak roli, v níž se, viděno optikou nedávných let, měl objevit Václav Havel.

Bylo by ovšem svatým právem bývalého prezidenta do veřejné debaty vůbec nezasahovat. Ale v okamžiku, kdy zaštítil svou účastí středeční koncert europříznivců na Václavském náměstí a pronesl tam projev, porovnání s Klausem se vyhnout nemohl. Žánr krátkého vystoupení na mítinku se samozřejmě nedá konfrontovat s obsáhlým novinovým rozhovorem. Dá se však v každém případě posoudit jako kus s vlastní formou a obsahem. Ten Havlův měl rysy improvizace.

Teď je možná pochopitelnější, proč za svých časů na Pražském hradě měl bývalý prezident odpor k poskytování novinových rozhovorů naživo a zvláště v posledních letech striktně vyžadoval pro tištěná interview písemné otázky, na něž pak posílal písemné odpovědi. Plynou-li slova z úst bez možnosti vzít je zpět a bez následné kontroly celého textu, pak vznikají nesrovnalosti, jež člověk zvyklý na uhlazené formulace exprezidentových mediálních vět vnímá s pocitem, že něco nebylo v pořádku buď tehdy, anebo až teď.

Havel pojal ANO pro Unii jako NE ekonomickým šejdířům a jejich politickým patronům. Jak to srovnat s jeho zdůrazňovanou podporou transformace právě na počátku doby, která ony zrůdy stvořila?

Havel se také vyslovil pro odnětí suverenity po vstupu do EU "těm, kteří by ji měli ztratit". Není jasné, co tím mínil. Pokud ty šejdíře, tak ani jim by po spravedlivém trestu nikdo žádnou suverenitu nebral.

A exprezidentovo závěrečné ujištění, že vstupem do EU začne naprosto nová éra nás všech, je sice emotivní, ale příliš obecné a pro ty, kteří mu stále věří na slovo, je příslibem zlatých časů, které však rozhodně nepřijdou krátce po vstupu.

Václav Havel přímo vyzval občany, aby řekli v referendu ANO. Václav Klaus to neudělal. Exprezident však doprovodil své doporučení postupy, které argumentačně míří na prostší duše. Naproti tomu Klaus ve svém tažení proti federalizované Evropě se obrací na příjemce svých myšlenek s předpokladem, že jsou schopni uvažovat spolu s ním. Staré role se jaksi prohodily.

PRÁVO 12. června