Děje za naší severní hranicí jsou stále v běhu. Jen opravdoví zájemci budou sledovat, zda se vůdčí osobností reformy stane prezident Aleksander Kwaśniewski, který po konzultacích s politickými stranami podporujícími euroosud země zajistí potřebnou parlamentní většinu. Anebo to bude premiér Leszek Miller, který hraje se svou menšinovou vládou vabank a chce požádat Sejm v nejbližších dnech o důvěru kabinetu, aby po jejím případném obdržení spustil reformní opatření.

Pro nás je důležité, že ať už v režii prezidenta, nebo premiéra, anebo v součinnosti obou činitelů, bude polská reforma stejně tvrdá jako slovenská. Miller, který je zároveň šéfem SLD, polské vládnoucí soc. demokracie, vyrazil totiž hned ráno po referendu dech členům celostátní rady strany, když navrhl zahájit diskusi - o zavedení rovné daně. Hovoří se o výši 18 procent a má se stát součástí balíku reformních opatření.

Kwaśniewski i Miller, oba někdejší vysoce postavení polští komunisté, oba později (a Miller stále) vrcholní činitelé postkomunistické soc. dem., se chystají zahájit proces, který jde proti sociálnědemokratickému pohledu na svět. Přesně tak reagovali na Millerovu ofenzívu mnozí špičkoví členové polské SLD a navlas podobné názory jsou živé v naší ČSSD. Proč to ale dva polští nejvyšší ústavní činitelé dělají?

Negativní vysvětlení spočívá v tom, že když změnili kabát jednou a podruhé, proč by to neudělali potřetí, jen aby zůstali u moci. Jiný výklad však vychází z toho, že jsou dobře obeznámeni se stavem polské ekonomiky a vědí, že s její současnou strukturou nebude schopna po 1. květnu 2004 si přilepšit ani přijmout většinu dotací připravených v unijních fondech. Kvůli tomu, aby se zbývajících jedenáct měsíců maximálně využilo pro přebudování polských financí tak, aby země mohla co nejlépe zapadnout do unijního trhu, riskují tito dva politici velké nepochopení soc. demokratů a svých voličů či v Millerově případě pád vlády.

Stejné věci se honí hlavou slovenským politikům. Opozice kritizuje vicepremiéra Pála Csákyho odpovědného za spolupráci s EU, že pro přípravu ekonomiky na vstup do Unie mnoho nedělá. Ten se brání: "Je ešte časový priestor. Netvrdím, že všetko je v poriadku a že nemeškáme, ale nie je dôvod na paniku."

Naše evropské referendum bude za pár dnů. Pokud lidé řeknou ANO, ani nás za necelý rok nemine vstup do evropských struktur včetně struktur ekonomických. Reforma veřejných financí chystaná Špidlovou vládou je měkčí než obdobná reforma slovenská či připravovaná polská. Prosadí-li ji česká vláda, zažijí naši lidé v krátkodobém horizontu menší šok než Slováci nebo Poláci.

I u nás je však mnoho odborníků, především v hospodářské sféře, kteří tvrdí, že měkkost Špidlovy reformy se vymstí v horizontu několika let, kdy se ukáže, že sousední země dokázaly radikálněji ozdravit svou ekonomiku a jsou schopny využívat výhod členství v EU lépe než my. Slovenský scénář a případné ekonomické změny v Polsku rovněž posílí české politické stoupence tvrdší reformy veřejných financí.

V tomto kontextu nevypadají nedávné signály o zrající myšlence výměny Špidlovy vlády za duhovou koalici, která by do veřejných rozpočtů řízla mnohem bolestněji, už jen jako spekulace. Dostihy, v nichž na cílové pásce čeká podle účastníků lepší pozice národních ekonomik v EU, zatím probíhají bez našeho koně. Je otázka, jak dlouho při pohledu na slovenské a polské klusáky vydrží sedět s rukama v klíně naši političtí žokejové.

PRÁVO 11. června