Týden před referendem už by mělo takovým tvrzením odzvonit, zvlášť když se pro vstup do EU nabízejí jiné, reálné - i když na vysvětlování složitější - argumenty. Pokud bychom hledali správné znění hlavního ekonomického důvodu pro vstup do Unie, měl by znít asi následovně: "Česká republika už v ekonomice Unie z velké části integrována je a odchod z ní by ji mohl nenávratně poškodit."

Nejen logika věci, ale i pohled na statistiky totiž ukazuje, že samotný formální vstup do EU (či dříve Evropských společenství) nemá na hospodářský růst žádný vliv. Je to dobře vidět na čtyřech chudších státech, které do evropského klubu přistupovaly později. Irsko vstoupilo do EU v roce 1973. Pro jeho ekonomiku to ale žádný odraz k růstu neznamenalo. Prudký hospodářský rozmach zeleného ostrova nastartoval až v letech 1988 až 1989, tedy patnáct let po vstupu. V jejich průběhu oscilovala ekonomická výkonnost Irska okolo 60 procent průměrného HDP na hlavu v zemích společenství.

Dnes v tomto ukazateli dosahuje Irsko 120 procent. Ekonomický vzestup vyvolalo především lákáním investic prostřednictvím pobídek, nízkých korporátních daní a odpisové politiky. (Na druhé straně poněkud odrazuje zaměstnance vysokými daněmi z příjmu fyzických osob). Tato politika spojená s podporou vzdělání přivedla do Irska investiční společnosti a fondy, stejně jako výrobce hardwaru (60 procent počítačů vyrobených v Evropě pochází právě z Irska) či softwaru, respektive center sdružených služeb.

V poslední době však v zemi sílí obava z možného odlivu investorů na východ - i do kandidátských zemí, které už většina investorů bere jako faktickou součást EU. Portugalsko se od vstupu do společenství v roce 1986 jeho průměru přibližuje, ovšem pomaleji než před vstupem. Řecko se od roku 1981, kdy do elitního evropského klubu vstoupilo, od jeho průměru dokonce vzdaluje, podobné je to u Rakouska. Skutečně razantním odrazem pro růst se vstup do EU stal pouze pro Španělsko. Dlouhodobý potenciál ekonomiky je dán řadou faktorů, mezi něž patří například pružnost trhu práce, kvalifikace pracovní síly, fungující infrastruktura a fungování tržních institucí na čele s legislativou a soudy (o investicích do výzkumu se už v souvislosti s ČR zmiňovat nebudeme).

Tyto faktory vytvářejí podmínky pro tvorbu nových kapacit a jejich využití. Některé odhady například naznačují, že zvýšení průměrné středoškolské docházky mužů o jeden rok zvyšuje ekonomický růst o 1,6 procenta, u vysokoškolské docházky vede totéž k akceleraci růstu dokonce o 5,5 procenta. Finsko, jehož občanka nás v kampani láká do Unie s tím, že se díky tomuto aktu vrátilo k prosperitě ztracené po rozpadu trhu SSSR, patří dlouhodobě k zemím s nejvyššími investicemi do výzkumu a vývoje. Proto se dnes může chlubit Nokií, jejíž akcie často udávají tón náladě světových trhů.

Vstup do Evropské unie sám o sobě ekonomický růst nenastartuje ani neurychlí. Integrace země do ekonomiky EU však přináší řadu efektů, například jistotu pro zahraniční investory, kteří se opírají o evropské zákonodárství. A případný vstup do měnové unie ulehčí firmám od kursových rizik. To vše vytváří podmínky pro rozvoj, který musí být nastartován strukturálními změnami. Odmítnutí vstupu od EU by znamenalo zastavení tohoto procesu s nedozírnými následky. Právě tento argument by měla vláda jasně komunikovat, byť je trošku složitější, než hlásání prosperity ve vleku Unie. Kromě toho - Unie není jen ekonomickým celkem.

V USA se dnes mezi intelektuální elitou zcela otevřeně diskutuje o tom, že útok na Irák byl předzvěstí boje o nadvládu nad eurasijským kontinentem a nového vytvoření bipolárního světa, v němž bude válka opět běžným nástrojem politického boje. Důvodů pro vstup do Unie je více než dost, odchod z elitního klubu by byl velkou hloupostí. Dlouhodobé grafy mimo jiné ukazují, že ekonomiky v delších obdobích vždy rostou. Delší než krátkodobé propady jsou vždy způsobeny katastrofami. Například druhou světovou válkou. Zamítnutí vstupu do EU u malé a otevřené ekonomiky by mohlo mít podobný dopad.

PRÁVO 9. června 2003