V diskusním pořadu televize Prima mohli diváci telefonicky hlasovat, zda by se v Evropské unii cítili bezpečněji, ano či ne. Dopadlo to tak, že výrazná většina by se v EU bezpečněji necítila. Ten výsledek se mi zdá zvláštní, ale spíše než lamentovat nad názory televizních diváků nutí přemýšlet o logice autorů té sugestivní otázky. Záporné míněné mohlo převažovat proto, že z dotazu není tak docela jasné, o jakou bezpečnost jde. V tomto případě pochopitelně proti ohrožení vnitřnímu, o bezpečnost před kriminalitou, například před korupcí.

Mnoho lidí se ale mohlo domnívat, že je tu míněno nebezpečí vnější, zvláště pokud šlo o pamětníky jedné či dvou okupací země cizími vojsky. Ti museli jen zakroutit hlavou a hlasovat záporně, protože bezpečnost státu zvnějšku garantuje naše příslušnost k NATO a EU s tím nemůže mít nic společného. Jenže i ti, co otázku pochopili správně a hlasovali záporně, byli mi zdrojem překvapení. Stav bezpečí uvnitř státu nelze přece zúžit na ochranu před zloději a násilníky, kterých je v zemích EU stejně jako u nás.

Bezpečně se člověk chce cítit taky před jinými nepohodami života. Chce mít nejen jistotu rozhodného a kvalifikovaného policajta. Chce si být taky jistý, že ekonomické otřesy prudce nezhorší jeho životní úroveň, že bude mít stále dostupnou kvalitní zdravotní péči, že ho každý rok neokrade na úsporách nějaký podvodný bankéř, že se mu nebudou vysmívat Pepové z Hongkongu nebo šíbři z Bahamských ostrovů.

Vstup do EU pochopitelně nikoho před takovými pohromami stoprocentně neochrání. Znamená ale členství v klubu, kde se za porušení pevných pravidel platí častěji než u nás. A dodržování pravidel vždycky znamená vyšší míru bezpečnosti. Nevěřícné hlasování televizních diváků ostatně může mít důvod technický. Přesně před týdnem po jiném hlasování na téže stanici mi volalo několik čtenářů, že méně početnější odpověď ANO byla nedobytná, a když to zkusili na vítěznou odpověď NE, mohli hlasovat pohodlně.

PRÁVO 9. června 2003