Toto závažné rozhodnutí bylo přijato v ovzduší všeobecné shody a také úlevy z překonání napětí kolem irácké krize mezi USA a Francií podpořené Německem a Belgií. Pro NATO však bude mít nepochybně dalekosáhlé vojenské a politické důsledky. Skrývá totiž zárodky zásadních sporů o legitimitu vojenských zásahů, a to stejné prudkosti.

Definitivní odmítnutí geografických hranic v této chvíli dodatečně zastřešuje už dříve přijatá rozhodnutí spojenců jít do historicky prvních operací mimo Evropu - v srpnu převzít mírové operace v Afghánistánu a posílit polský sektor v Iráku. V obou případech již existují příslušné rezoluce Rady bezpečnosti, v obou případech jde o mírové operace, nikoli preventivní ozbrojený úder, k němuž v Iráku sáhl Washington.

o když se však v budoucnu vynoří stejně kontroverzní situace, jaká zavládla právě kolem Iráku? O tom, že Washington nebude moci automaticky počítat s Aliancí jako všeochotným nástrojem, který lze použít kdykoli a kdekoli, svědčí trvající různice o nutnosti vycházet z mandátu OSN.

Potvrzují to slova francouzského prezidenta Chiraka v Evianu: na znamení smíru sice šéfovi Bílého domu rukou potřásal, ale sotva Bush z dějiště G8 odletěl, vzkázal za ním do Egypta: "Myslíme si, že jakákoli vojenská akce, která není schválena mezinárodním společenstvím, je nezákonná... Nesouhlasil jsem s invazí do Iráku a stále nesouhlasím a včera jsem to prezidentu Bushovi řekl."

PRÁVO 5. června 2003