Koaliční vláda Vladimíra Špidly, připravující zásadní a rozsáhlou reformu veřejných financí, má ovšem taky pravdu. Hrozivě narůstající státní dluh - bez ohledu na to, kdo ho zavinil - je záležitostí všech obyvatel země, nikoli jen ministrů, a jeho postupné snižování je životně důležité, nemá-li v zemi jednou dojít ke kolapsu. Odboráři nejsou skupinou, které by se finanční dieta netýkala.

Na odborech může vláda těžko požadovat, aby brali ohled na stav erární peněženky, protože to není jejich úlohou ve společnosti. Úkolem odborů je být ve střehu, aby jak zaměstnavatelé, tak vládní úředníci nebrali zaměstnance takříkaje u huby. A pokud se tak děje, mají rázně vyjednávat, případně jednat.

Na vládě mohou ovšem odbory těžko vyžadovat, aby zrovna do zdravotnických, školských a dopraváckých talířů nandala víc než ostatním. Podstatou omezovaných výdajů v rámci reformy je jejich spravedlivá rozprostraněnost. V tom procesu šetření se těžko hledají rezervy, a kdyby se za této situace přidalo učitelům, někomu by se muselo ubrat. A ten někdo může mít za sebou taky odbory.

Učitelé, zdravotníci, dopraváci a další v pořadí nemohou dobrovolně srazit paty před povelem vládní reformy financí ubírat peníze kde se dá při vědomí, že tatáž vláda ztrácí například zhruba sto miliard na daňových únicích, se kterými si neví rady. Mají totiž oprávněný pocit, že ze svých poloprázdných kapes dotují jednak zlodějnu mazaných šíbrů, jednak neschopnost státu vybrat peníze od těch pravých.

Vláda ovšem ví, že čas pracuje proti ní, a když uspokojí natažené dlaně (kterých okamžitě přibude), bude muset reformu veřejných financí odložit, tak jak ji stydlivě odkládaly předchozí vlády. Ví, že nátlaku nesmí ustoupit, jenže nemůže vědět, jestli se jí to podaří, bude-li ten nátlak dosti brutální.

Účastníci sporu se točí v bludném kruhu a zatím nevím o nikom, kdo by tušil, jak z něho ven.

PRÁVO 3. června