Učitelé nejsou ani popeláři, ani železničáři, jejich případná stávka by vládu nepoděsila. Oni se k ní také sotva odhodlají, protože by ji odnesla především mládež jim svěřená. Ještě ani neodeznělo nesplnění slibu Zemanovy vlády, že kantorské platy se dostanou nad celostátní průměr, a už začíná ořezávání nové. Přislíbené zvýšení příjmů prostřednictvím nových tarifních tříd se nekoná. Učitelé se ozývají, naznačují, že by také v září nemuseli otevřít školy.

Kvůli tak vzdálené a neurčité bouřce však vláda sotva rozevře deštník a pustí korunu. Ale měla by, dokud je čas. A ten čas se krátí. Cituji z dopisu prof. dr. X. Y., DrSc. (nemám svolení jmenovat): "Učil jsem na Univerzitě Karlově plných třináct let. Za tu dobu jsem dosáhl titulů docent, profesor a DrSc., jsem autorem několika vědeckých knižních monografií. Poslední můj plat činil plných 16 030 Kč hrubého, k tomu ani korunu osobního ohodnocení či třináctý plat." Taková "charitativní" činnost po třinácti letech přestala tohoto odborníka a pedagoga bavit a odešel do soukromého sektoru. Zdaleka není jediný. Jak dlouho si takové pouštění žilou může veřejné školství dovolit? Kdo tam zůstane?

Hrstka fanatiků svého oboru a ovšem ti málo schopní, kteří by se jinde neuchytili. Ti první nebudou s to ani zabránit škodám, které napáchají ti druzí. Situace kantorů na školách základních a středních je relativně lepší. Ovšem je to relativita dvou hladových a jednoho kuřete: jeden ho sní celé, relativně však snědl každý půl. Na základních a středních školách se rozhoduje o budoucí vzdělanostní úrovni české společnosti. Mohl by kdokoli z vlády označit úkol důležitější a zásadnější? Učitelé už si nemusejí přilepšovat hraním na housličky a chozením po sobotáles. Samozřejmost. Stydlivě se zamlčuje, že nemálo z nich si musí přilepšovat druhým zaměstnáním.

Na počátku jedenadvacátého století bych však za samozřejmost považoval takové hmotné zajištění českých učitelů, aby se mohli naplno věnovat jen svému poslání. Zatraceně těžkému a odpovědnému poslání.

PRÁVO 31. května 2003