Pravda, nic moc se tím tento víkend v krajanských kruzích města New Yorku nestalo. Proti stigmatizovanému komunistickému ďáblu-krajanovi nepoužila ochranka ani mírných donucovacích prostředků. A přiměřeně znechucený Ransdorf se jen v rámci newyorské Astorie přesunul z české krajanské restaurace Bohemian Hall (kterou řídí právě Petr Bísek, vydavatel krajanských Amerických Listů) do jiné české krajanské restaurace, do Zlaté Prahy. Přesto jsem si vzpomněl na heslo normalizační televize, které nás občas strašívalo z obrazovky: "Kdo máš dlouhý vlas, nechoď mezi nás!"

Srovnání doslova za vlasy přitažené? Dlouhé vlasy byly za minulého režimu jedním z eliminačních ďáblových znamení, jež často ohlašovalo reálnou přítomnost "nečistých sil" a svědectví o existenci skutečného vzdoru vůči prohnilým poměrům. Ale přisednout si dnes k českému stolu v Americe s ďáblovým chlupem komunismu na tváři jako by bylo výrazem podobně silné vzdorovitosti proti - už zase -"nejlepšímu z možných světů".

Zlehčit ten drobný incident lze snadno. Skořápka různě temné minulosti a myšlenkové stereotypy, které z ní do současna našim komunistům na zadnici zůstaly, jistě nadále zasluhují užití uvážlivých kritických slov, ba občas snad i pádnějších gest. Lze přiznat krajanům právo na jisté skrupule, na špatné vzpomínky i antikomunistické emoce. I když můžeme stejným právem litovat, že tahle pavlač spadla zrovna na člověka, který pod vahou své pevné marxistické orientace nikdy příliš nepodlezl laťku lidstvem dosaženého poznání. A který se nerozešel ani se světovým humanismem, ani s vlastním svědomím.

Osobně lituji, že se mí krajané za oceánem naopak příliš okatě rozešli s demokratickým potenciálem své dnešní vlasti. Jako by nečetli román Kena Keseyho Přelet nad kukaččím hnízdem (One Flev Ower the Cuckoo"s Nest), který v Americe zfilmoval Miloš Forman a u nás byl za starého režimu přeložen do češtiny s titulem Vyhoďme ho z kola ven. Lituji, že krajané asi nechápou, že "vyhazovači" lidí z jarních slavností nemají psychologicky daleko k šafářům politických čistek. A že eliminace nepohodlných osob je stejně nebezpečná ve společnosti jako v psychiatrické léčebně, v níž se Keseyho a Formanův velký příběh o svobodě odehrává.

Amerika a svět má dnes ovšem jiné problémy, než jsou přehmaty pořadatelů na newyorských slezinách krajanů jakéhokoliv původu a jazyka. Američtí ekonomové jsou znepokojeni, že domácí firmy i po válce s Irákem stále tonou v nejistotách, jak a zda vůbec roztočit investice. Že nezaměstnanost vzrostla na takřka desetileté maximum, že Američané v nákupních centrech zavírají peněženky a starý dobrý motor hospodářského růstu tak začíná vynechávat. Přitom po splasknutí celou dekádu se nafukující "technologické bubliny" v roce 2000, po atentátech 11. září 2001, po loňských skandálech s účetnictvím firem a po letošním válečném znejistění by už bylo naléhavě nutné bezpečně vědět: je támhleto vzdálené světlo konec tunelu, nebo protijedoucí vlak?

Mezinárodní měnový fond už otevřeně hořekuje nad "světovou ekonomickou recesí" a varuje před globální hrozbou deflace, tedy před - zjednodušeně řečeno - snížením všech hospodářských ukazatelů. Řečeno zcela od plic: před krizí. A nejde jenom o nešťastnou Asii, kde rozvinula chapadla nebezpečná nemoc SARS a kde hrozí během krátké doby deflace opakovaná...

Tenhle typ problémů jistě není tím ohněm, který by účastníci krajanských jarních slavností v New Yorku měli - navíc při koncertu bezvadného Čechomoru - obtancovávat. Měli by si však promyslet, proč Středisku evropských studií Newyorské univerzity stálo za to, aby si vyslechlo přednášky komunisty Miloslava Ransdorfa o levici a o marxismu. A proč tam nikoho ani nenapadlo vyprovázet problémy ochrankou.

PRÁVO 27. května