Účastníci konference dali zřetelně najevo, jak chtějí společně s panem prezidentem přispívat ke sjednocování pohledů na budoucnost Evropské unie a na postavení ČR v ní prostřednictvím věcné a korektní diskuse, což je klíčová věta komuniké přijatého v Lánech 7. května 2003. Bilance konference je snadná a nedá mnoho práce: vyznamenala se především útoky proti servilní či nekompetentní vládní politice, vyprávělo se na ní o vládní snaze namíchat Čechům smrtící koktejl ve prospěch evropské federace, připomněla celou sadu opotřebovaných strategických hesel ODS jako: dojde-li prý na lámání chleba, nebude ODS pro Evropu, ale pro Ameriku (P. Nečas), protože ODS chce Evropu, která má ve štítě slovo svoboda, a ne slovo solidarita (jak pravil Topolánek).

Největší, a vlastně jedinou novinkou se tak stalo odhodlání představitelů ODS prosazovat již nyní druhé, další referendum o EU, v němž by se občané vyjádřili k výsledkům jednání Konventu o evropské ústavní smlouvě. Podle Mirka Topolánka doporučení ODS hlasovat v červnovém referendu ano neznamená, že její volič se k volebním urnám pohrne s Ódou na radost na rtech; a už vůbec to prý neznamená, že totéž ano řekne ODS až se bude konat mezivládní evropská konference nad výsledky jednání Konventu. Předseda ODS se dokonce "děsí" možnosti, že na mezivládní konferenci EU bude ČR zastupovat "tandem eurokomiků Špidla-Svoboda", a "varuje je už teď", že ODS v druhém referendu zmaří jakýkoli nástup do "špatného eurovlaku" trojnásobným ne, ne, ne!

Po neuvěřitelném kotrmelci ODS, kdy se přihlásila k přímé volbě prezidenta, je to další posílení dojmu, že ODS možná mění svůj vztah k přímé demokracii. Škoda jen, že ve Sněmovně už sedmkrát odmítla návrh sociální demokracie naplnit konečně ústavu přijetím obecného zákona o referendu. Škoda jen, že nonšalance, s jakou si předseda strany zahrává s novým všelidovým hlasováním právě nyní, poněkud degraduje jedinečný ráz referenda o vstupu do Evropské unie na jakýsi předběžný plebiscit, který vlastnímu rozhodnutí teprve předchází. Jak srozumitelná se tím celá veřejná diskuse stává, se bojím pomyslet.

Ovšem skutečný úskok Topolánkova "varování" leží jinde: spočívá v jeho výkladu zásady, že je třeba sjednocovat odlišné názory. Už v průběhu vrcholné schůzky v Lánech se vyjevilo, že toto heslo a důraz na potřebu "národního konsenzu", který by měl vyvěrat z konzultací mezi vládní koalicí a opozicí, je ve skutečnosti velmi spornou verzí vytváření národní shody. Na první pohled je totiž zřejmé, že jednou věcí je sjednocovat odlišné názory na jednotlivé aspekty už probíhající integrace, a něco úplně jiného je snaha vnucovat české veřejnosti představu, že evropská integrace po Maastrichtu a vytvoření společné evropské měny, jak se vyvíjí zhruba posledních 10 let, je vlastně naprosto "špatný eurovlak", který by snad bylo nejlépe vykolejit.

Příběh, který tu ODS vypráví, ovšem vůbec není nový. Na jeho počátku najdeme vychvalování našeho "úprku z Východu na Západ", jemuž padla za oběť česko-slovenská státnost. Pak na něj navázalo vychloubání, že Česko je poslední pravicový ostrůvek v postkomunistickém moři. A další kapitola tohoto příběhu se již děje za pozoruhodné souhry ODS a KSČM. Nebýt této souhry nebyl by Václav Klaus na Hradě. Bez této souhry by se nekonala "sjednocující" schůzka v Lánech za účasti předsedy KSČM.

Bez porozumění mezi ODS a protievropskou částí KSČM by byla směšná sama pohrůžka, že ODS s pomocí druhého referenda zmaří nástup Česka do "špatného eurovlaku". Je jisté, že ODS by dnes sama v lidovém hlasování tradiční proevropskou orientaci české politiky nezvrátila. Ale dnes tu má pro své vyprávění a pro svůj příběh spojence v komunistické straně. Proto je třeba věnovat pozornost Topolánkovu varování. Říká nám, že stále účelověji se chovající ODS se vydává na dobrodružnou stezku; vážné zkoušce může v nejbližší době vystavit evropskou orientaci české politiky, na níž se kdysi sama podílela.

PRÁVO 26. května 2003