V jedné větě tak přiznal, že předčasné volby možné jsou - i když experti na ústavu říkají, že technicky by to nebylo nijak jednoduché, dále že potenciálně má ČSSD ve svých řadách poslance, kteří by ty předčasné volby preferovali před současným stavem, a také že osud této koaliční vlády je v rukou třeba jednoho jediného vzpurného člena poslaneckého klubu soc. dem. A to místopředseda ČSSD nezmínil možné nebezpečí plynoucí z neposlušnosti poslanců KDU-ČSL a Unie svobody-DEU.

Z vysokých vládních úst se tak potvrdilo, jak těžký úkol má před sebou Vladimír Špidla. Proč především on? Přinejmenším proto, že jeho politický osud je plně spjat s touto koalicí. Téměř každý z nynějších vládních politiků by mohl pokračovat v kariéře i po případném pádu stojedničkové vlády. Špidla by se ale do exekutivních výšin vrátil jen těžko.

Premiér dnes už není tím nepevným a vyčkávajícím mužem v čele ČSSD a vlády, který má na čele stigma člověka dosazeného Milošem Zemanem. Své hubené vítězství na sjezdu soc. dem. pojal jako legitimizaci vnitrostranického utahování šroubů - v mnohém podle Zemanova vzoru. Doposud má se svou taktikou zákazů a příkazů úspěchy ve Sněmovně. Disciplína se dodržuje. Na druhé straně však autoritativní Špidla není pro mnoho poslanců o nic milejší než Špidla roztržitý. Spíše se dá říct, že kdo ho neměl rád předtím, ten se ve svém postoji jen utvrdil a čeká.

Čeká na první vážné předsedovo klopýtnutí. Tím by se bezpochyby mohl stát vývoj událostí podle Škromachem naznačeného scénáře. Jenže kdo je mezi soc. dem. poslanci takový hrdina, že by se nebál vzít na sebe pád vlády, předčasné volby a notabene ztrátu vlastního poslaneckého mandátu? Musela by vyvstat taková celospolečenská nebo vnitrostranická atmosféra, ve které by se faktické svržení vlády a tím i vlastního předsedy soc. demokratům vyplatilo.

K tomu by však potřebovali případní rebelové velmi silné pohnutky. Například že zemi zachvátí sociální nepokoje vyvolané odbory a spolu s tím budou strmě klesat preference ČSSD. Nebo jen ten pokles, který by byl spojen s nespokojeností voličů soc. dem. s vládní reformou veřejných financí. Včerejší výsledky TNS Factum ukazují, že ČSSD je na třetím místě těsně za komunisty - ale na ODS už ztrácí dvacet procent.

Odbory zatím hlasitě deklarovaly svou přítomnost, ale mají před sebou sérii jednání s vládou, kterou má završit tripartita 11. června. Teprve pak bude možné brát odborářské výhrůžky vážně - nebo konstatovat, že na vládní politiku nebudou mít vliv. Ostatně ani sami odboráři nejspíš nevědí, nakolik si můžou dovolit být protivládní. Dnešní ostravská demonstrace napoví. Předběžně ale šéf ČMKOS a senátor za ČSSD Milan Štěch v podstatě pohrozil na dálku vypovězením loajality Špidlovi, soc. dem. i vládě, když si notoval s šéfem KSČM Miroslavem Grebeníčkem.

Ale i kdyby se okolnosti vyvíjely příznivě pro ty členy ČSSD, kteří by Špidlovi politicky zakroutili krkem s chutí a rádi, potřebovali by se před tímto úkonem zorientovat, co by se mělo dít dál. Tedy kdo by se stal novým vůdcem a kudy by pak vedl loď ČSSD. Ne že by se v kuloárech neprobíraly různé varianty, včetně ustavení úřednické vlády s podporou ODS a soc. dem., ale dnes se to nemůže brát jinak než slova, která se nemusí stát skutky.

Skutečná je ale pouť provazochodce, na kterou se vydal Špidla. Paradoxní je, že právě extrémní situace, zdá se, vyhovují jeho naturelu. Přitvrdil a znervózněl. Jinak by se nesnažil na poslední chvíli - a neúspěšně - zabránit, aby na úterní poslanecký klub ČSSD přišli odboráři v čele se Štěchem k vysvětlení svých výtek. Co kdyby po takové návštěvě seděl v parčíku u Sněmovny na každém stromě soc. dem. poslanec bez disciplíny.