Článek
Vrásky s podmínkami platnosti lidového hlasování měli ovšem už předtím v Maďarsku i Litvě. I tam byl nakonec výsledek proevropský. Až nadejde čas našeho rozhodování, s padesátiprocentní nutností si hlavu dělat nemusíme. Náš zákon s tím nepočítá. A to se nelíbí čtenáři, který si přál být označen jako Jerry.
"Dovedeno do absurdity při účasti pouhých 10 voličů stačí 6 hlasů ano a všech 10 miliónů obyvatel vstupuje do EU s výsledkem referenda 60 %. To je tedy úroveň. Pokud se bojí naši poslanci nízké účasti voličů, měli by se zamyslet nad svojí prací a stejně tak i vláda. Doufám, že vy jako redaktor i jako redakce sdělíte národu podmínky referenda, aby i babička z Dolní Horní věděla, že má jít ke hlasování a využít svého práva vyjádřit se," píše Jerry.
K vládě a poslancům jen dvě poznámky. Absence podmínky padesátiprocentní účasti je u nás vyvážena závazností lidového hlasování. Mediálně vděčné napětí se sháněním slovenských hlasů odsunulo do pozadí fakt, že i kdyby se nesešla potřebná polovina voličů, odhlasovali by za ně vstup do EU slovenští politici.
A za druhé, osobně si nemyslím, že největší starost o to, zda budeme v Unii, má mít vláda a parlament. Slovenští hodnostáři možná tančili radostí, že nebudou muset rozhodovat za pasívní lidi, kteří jim pak ještě vynadají. Ale co je mi v této věci do politiků? Žít uvnitř nebo vně EU budu já, občan, a svoji ochotu či nechuť jít do tohoto nového prostředí bych měl pojistit tím, co mám k dispozici - svým hlasem.
Ve slovenském televizním zpravodajství během referenda převažovaly názory starších lidí. Skoro unisono tvrdili, že jdou volit cestu do EU ne kvůli sobě, ale kvůli dětem i vnukům. I Vladimír Mečiar se nechal slyšet, že mu šlo hlavně o budoucnost své malé vnučky. Vzpomínám si na jednoho staršího pána, s nímž jsme si přesně před rokem na tohle téma povídali ve Zlíně. Tenkrát byl přesvědčen, že řekne Unii ne, protože měl averzi k novým předpisům a k tomu ještě v cizím jazyce. Na dotaz, zda nechce dát šanci generaci svých dětí a vnuků, tehdy příliš souhlasně nereagoval.
V tomto rozhodování je každá rada drahá. Proč vlastně mají Slováci takové potíže se zajišťováním účasti v referendech? Není to letitým přesvědčením, že stejně ti nahoře rozhodnou, jak se jim to bude hodit? Anebo nedůvěrou k současné politické garnituře? Oba tyto případné důvody mohou podepsat mnozí z nás. Recyklace politických elit bez vyhlídek na nové, mladší a lepší volené zástupce, to je problém, který v Česku nemá viditelné rychlé řešení.
Je proto přirozenou lidskou reakcí rozmrzelost z táhnoucích se nešvarů a také nutkání mávnout nad vším rukou a nechat věci tak, jak jsou. Jenže takový přístup hrozí kupením dalších problémů. Integrace do nového prostoru může například podnítit ke vstupu do politiky lidi jiného typu, než jsou současní poslanci a senátoři. Unie je samozřejmě plná také nafoukaných blbů, kožených úředníků, arogantních tupců a jiných odrůd lidského pokolení, které důvěrně známe z domácích zkušeností. Unie nedává žádné záruky, jen poskytuje šanci těm, kterým je český rybník malý - a kteří by už kvůli tomu nutně nemuseli jako desetiletí předtím odcházet navždy do světa.
Na serveru polské Gazety Wyborczej proběhla včera zajímavá diskuse k článku o slovenském referendu. Začala něčím výkřikem Lidičky, co jste to provedli? a pokračovala litanií o tom, že místo Rusů přijdou utiskovat Němci a Francouzi. V odpovědi si ale další účastník povšiml více než bídné gramatiky a pravopisu zastánce polské neúčasti v EU. A s porozuměním napsal, že takoví lidé to opravdu nebudou mít v Unii snadné: "Nedouk vždy zůstane nedoukem bez ohledu na národnost."
Také tam bylo zvolání: "Bravo, Slovensko, moudrá volba!" Na řadě je teď Polsko, pak my.
PRÁVO 20. května