"... já si nepřeji, aby Evropa konkurovala Spojeným státům ekonomicky, politicky, bezpečnostně, já si přeji, aby Evropa spolupracovala se Spojenými státy, protože konec konců tvoříme jeden civilizační prostor. My jsme členy NATO, já doufám, že si to uvědomujeme, a takové ty řeči o tom, že Evropa musí korigovat Spojené státy nebo působit jako jejich protiváha, s tím já také nemohou souhlasit."

Tož tedy: Upšoukne-li se Amerika, Evropa musí hovořit o fialkách. A byznys je jenom jeden, americký, žádná konkurence Evropy není přípustná!

Něco podobného známe z nedávné minulosti, jen Velký bratr byl jiný. I on se směl jen napodobovat, obdivovat a milovat, korigovat ho však byl smrtelný hřích. A to má první místopředseda ODS ve své tornistře ještě další myšlekové špeky. Třeba odpor proti socialistickému přerozdělování v Evropské unii a současně nesouhlas s výší částky, kterou nám přerozdělila. Jan Zahradil si dělá čáku na budoucího ministra zahraničí České republiky. Pane, nedopusť!

Přístup prvního druhého muže ODS k Evropské unii by ji dozajista dobře pobavil, Česko by tím však sotva získalo statut seriózního partnera, jehož hlasu má smysl naslouchat. Bylo by to škoda a bylo by to nebezpečné. Jsem přesvědčen, že Evropská unie je a zejména bude větší zárukou bezpečnosti Evropy a Česka než NATO. Aliance jako by ztrácela smysl své existence, trvá a rozšiřuje se setrvačností bez valného smyslu, navíc dnešní Washington dává nepokrytě najevo, že se bez NATO umí obejít.

Samozřejmě, Spojené státy jsou dnes tak mocnou supervelmocí, že druhou v pořadí ani nevidět. A je pravda, že dosud jsou v Evropě politicky i mocensky přítomné. Platí to však na věčné časy? Vždyť věčný byl jen Sovětský svaz a reálný socialismus. Americký zájem Evropu a její přítomnost na starém kontinentu se docela dobře může počítat jen na "věčnost" politickou a ta se zvykově počítá na dvě desítky let. Náznaky ústupu USA z evropského perimetru lze pozorovat už dlouho, například ve zvýšené pozornosti, kterou věnují tichomořskému bazénu (kde jim tvrdě konkuruje Japonsko, jaká to nedovolená neplecha!).

Čína, ropné oblasti středoasijské a blízkovýchodní včetně Iráku, muslimský svět vůbec to jsou oblasti, v nichž Spojené státy budou hrát svůj part bez ohledu na své spojence v NATO. Evropa by měla s nimi spolupracovat tam, kde se cíle Ameriky a Evropy kryjí (boj proti terorismu například), měla by si najít však vlastní partesy, pokud by ji sobecký zájem USA vedl někam, kam jít nechce.

Evropská unie je dnes obrovský trh, dřímající ekonomický obr a mocenský trpaslík. Bez Ameriky nedovedla vlastními silami udělat pořádek ani na balkánském dvorečku. Je-li to pro někoho důvod k volání po slepém, "nekorigovatelném" a "nekonurenčním" poslušenství vůči Washingtonu, je to pro mne důvod k volání po emancipaci Evropy, po vzniku jejích funkčních bezpečnostních struktur. Včetně společné armády, nezávislé na NATO, schopné účinného zásahu v patáliích, jako byla (vlastně je) ona patálie balkánská.

S tím nemálo souvisí i otázka federalizace Evropy. Není to otázka zítřka ani pozítřka. Tím spíše, že pro mnohé Evropany je to dosud skoro sprosté slovo, ale nemělo by být. Alespoň ze dvou důvodů. Čím více a hlouběji je mocné Německo "zaštrykované" do Evropy, tím spíše se stane pouhou vzpomínkou fakt, že jednotné, nikde nezakotvené Německo bylo vždy nebezpečné sobě, Evropě i světu.

A potom: budoucnost patří velkým světovým hráčům, jako jsou třeba Spojené státy, Čína, Indie, Rusko, Japonsko. Mohla by jim konkurovat Evropa, trvale rozdělená do tří desítek států, mnohdy velikosti většího kapesníku?

Evropa se musí postavit na vlastní nohy. A dohlédnout dále, než ke břehům Spojených států.