Faktem je, že ani v jedné z celoplošných televizí se smutná opička neobjevila. Prezentovaly na obrazovkách jiné bytosti. Mimo jiné premiéra Vladimíra Špidlu, který s neproniknutelnou tváří odmítal jakékoli pochybnosti o úspěchu vládní reformy veřejných financí. Klaus se objevil pouze na veřejnoprávním programu, a to bez doprovodu zvířátek, ale s vysvětlením, proč vrátil příslušný zákon poslancům.

Důvodem byl Klausův dlouholetý stálý postoj nejdřív ekonoma, pak i politika, který prostupoval celou jeho přednáškou na VŠE. Laicky řečeno, je proti jakémukoli komplikování sféry daní a financí obecně, které podle něj vzniká ústupky tomu či jinému lobby, jež posléze získá výjimku z obecně platných pravidel. Výsledkem je podle Klause stav, kdy v džungli daňových předpisů jsou schopni se vyznat pouze daňoví poradci, a peníze, které by měl stát vybírat, v důsledku machinací umožněných změtí výjimek a úlev do státní kasy nepřicházejí.

Debata, zda a do jaké míry dokáže napravit tento stav prezidentem zastávaná rovná daň, je věcí odborníků. Politicky přemýšlející občan, aniž by s Klausem souhlasil, však nejen z prezidentovy přednášky na VŠE, ale z jeho četných projevů a vystoupení, a to i na jiná než národohospodářská témata, musí získat dojem neměnnosti postoje a jasné představy o světě, kterou se Klaus řídí. Uvolněná a příznivá atmosféra, která doprovázela prezidentovo vystoupení v aule plné převážně studentů, je samozřejmě dílem konkrétních okolností.

Mládí je zpravidla radikálnější a často tíhne k průlomovým řešením problémů, včetně problémů společenských. Zjednodušeně se říká, že mládež - a o studentech VŠE to může platit více než jinde - je pravicovějšího zaměření. Lze proto předpokládat, že Klausovy názory jí neznějí cize. A že si takto naladění mladí lidé zapamatují nejen prezidentovy argumenty, ale i způsob, jakým mluvil, jak byl oblečen, jak se držel, jak reagoval, jaký nasadil tón vůči nim, vůči tázajícím, vůči jejich profesorům, ale též vůči nepřítomné vládě - byl to tón velmi korektní a obezřetný, aniž by si Klaus upřel slova, která beztak říci chtěl.

Každým pohybem naplno prožívaného prezidentství jako vrcholu společenské činnosti korunované životními zkušenostmi přesvědčoval potenciální následovníky, jak je užitečné být pracovitý, slušně vychovaný, umět cizí jazyky, rozumět nejen ekonomice, ale i politice a snažit se o přehled v jiných sférách, pochopit základní zákonitosti fungování společnosti a žít a pracovat v souladu s nimi.

Bez ironie - Václav Klaus může dnes sloužit jako vzor pro lidi jeho krevní skupiny a pohledu na svět. Existuje ale značné množství lidí, kteří Klause nemají rádi. Nejde jen o zaryté odpůrce, pro něž navždy zůstal tím politikem, který je ožebračil po roce 1992. V Klausově politické minulosti se bezpochyby najde - zvláště v souvislosti s dějinami ODS - nejeden fakt, od něhož se už mnohokrát odvíjely legitimní kritické poznámky či celé filipiky.

Tak to má být, slepý celonárodní obdiv k vůdcům není příznakem zdravé společnosti. Jenže na jiné straně názorového spektra, tam, kam Klaus nesmí, podobně přesvědčivá postava dnes chybí. Vladimír Špidla jako respektovaný vzor člověka, jenž má jasný pohled na život a dokázal ho prosadit i ve své činnosti, včetně politických aktivit? Pro někoho možná ano, ale míra konzistentnosti, šíře znalostí, zejména ekonomických, a v neposlední řadě způsob vystupování a přesvědčivost, to nejsou v porovnání s Klausem Špidlovy silné stránky. Viděno touto optikou, jsou pochopitelné stesky občanů, kteří se hlásí k levici a dříve měli svého Miloše Zemana.

Právo 15. května 2003