Na výběr mají čtyři jména, je to s nimi však jako ve starém vtipu: svatí čtyři evangelisté byli tři. Lukáš a Marek. Jen dva ze čtyř kandidátů jsou totiž podle mého názoru skutečnými osobnostmi: Petr Pithart a Václav Klaus. Vůči poslanci Klausovi jsem se nikdy nedopustil hříchu plýtvání uznalými slovy, bylo by však slabomyslné nevidět v něm jednu z předních osobností českého politického života. Velikost chyb, kterých se dopustil, je ovšem přímo úměrná roli, kterou hrál zejména v prvním pětiletí České republiky. Jeho handicapu coby prezidentského kandidáta přidává i fakt, že strana, která ho kandiduje, odkládá ho jako starý televizor: Škoda jej hodit do škarpy, když na Hradě může ještě sloužit. Handicapů Petra Pitharta je více, většinou však z jiného soudku. Je kandidátem nejmenšího politického uskupení, totiž bývalé koalice.

Za druhé se proti němu vede z několika směrů záštiplná kampaň. Tu z kruhů jeho někdejších přátel, kteří nikomu nemohou odpustit vlastní neschopnost uplatnit se v politickém životě, tu ze zapavoučených koutků pravicové české žurnalistiky. Předhazovat Pithartovi jeho členství v KSČ v šedesátých letech, nota bene mnohokrát "odpracované" v disentu, je stejně moudré jako předhazovat třeba Martinu Lutherovi jeho minulost augustiánského mnicha. Jen trouba totiž nezmění názor, zjistí-li, že se mýlil. Pithartovy chyby tajemstvím nejsou. Ačkoli několikrát i po listopadu osvědčil občanskou odvahu (za ruku přivedl vyšetřovatelům úplatkáře, záchranná mise na Kubu), jeho kunktátorství neboli nerozhodnost mu sympatie určitě nepřináší. Vypracoval-li se však přesto všechno jako prezidentský kandidát z původně nicotné pozice na úroveň, kde se s ním musí počítat, svědčí to o jeho politickém talentu a umění komunikovat.

Hlavní vadu prezidentského výběru mezi "čtyřmi evangelisty" vidím v tom, že strany se při výběru kandidátů nenamáhaly pohledět za partajní obzor. To budeme muset udělat až my občané, budeme-li svého prezidenta volit přímo.

PRÁVO 13. ledna 2003