Buď bude i nadále udržovat velkorysý (a podle mnohých navíc nemoderní) sociální stát na úkor celkového zdraví státních financí a bude pravděpodobně v příštích volbách (nebo ještě dříve) smetena politickými silami, které občany přesvědčí, že se stát řítí do finanční katastrofy. Nebo se pustí do vážné reformy veřejných financí na úkor některých sociálních výhod, v důsledku čehož ji může opustit mnoho levicových voličů. Ve skutečnosti se jedná o neřešitelné dilema jen zdánlivě. Vláda může z reforem totiž naopak vytěžit, pokud je bude schopna veřejnosti prodat jako "spravedlivé". Tedy jako opatření, která mají nejenom vést k ozdravění státních financí a k rozšíření manévrovacího prostoru pro vládu tím, že se sníží mandatorní rozpočtové výdaje, ale která především mají omezit zneužívání sociálních výhod a celý systém modernizovat. Ani vláda vedená levicovou stranou by se neměla domnívat, že občanům nevadí zadlužování státu.

Mnoho z nás si uvědomuje, že se dluhy nakonec musí splácet. Mnoho občanů také dnes už ví, že zadlužováním zbytečně oddalujeme vstup do Evropské monetární unie, což nás v konečném součtu může stát daleko větší kus kýžené prosperity, než jaký zdánlivě ztratíme radikální reformou veřejných financí. Obtížné nemusí být ani ospravedlnění konkrétních reforem. Některé sociální výhody se týkají jen menšiny společnosti a mnoho lidí je ani jako skutečné výdobytky sociálního státu nechápe. Typickým příkladem jsou plošné přídavky na děti, které skutečně dávají smysl jen v případech méně majetných rodin. Lidé s vyššími příjmy, ani jejich děti, je opravdu nepotřebují. Obhajovat plošnost přídavků tím, že jsou určeny dětem, je nesmyslné.

Další kroky, které by vládním stranám nezpůsobily velkou ztrátu přízně, jsou takové reformy systému zdravotního a nemocenského pojištění, jakož i systému vyplácení podpor v nezaměstnanosti, které jasně zdůrazňují principy spravedlnosti a efektivnosti. Existuje velká společenská poptávka po tom, aby byla učiněna přítrž zneužívání těchto dávek. Tak například skutečnost, že Češi mají v průměru jeden z nejvyšších počtů pracovních absencí z důvodů nemocnosti, neznamená, že jsme nemocnější než zbytek Evropy. Náš systém je, stejně jako systém podpor v nezaměstnanosti, prostě zneužitelný. Obrovské množství státních prostředků také spolyká financování školství. Přes ideologický odpor ke školnému by se sociální demokraté měli poctivě zamyslet, zda je jejich pozice udržitelná. Zavedení školného lze přece kompenzovat systémem státních podpor pro studenty z rodin, které si školné nemohou dovolit.

Takový systém existuje v celé řadě zemí a nikdo ho neoznačuje za sociálně nespravedlivý. Vládou by jistě neotřásla ani reforma na straně příjmů, tedy reforma daňového systému, pokud bude dávat smysl. Většinu občanů netrápí nějaké procento daňové zátěže navíc, ale vadí jim, že současný systém umožňuje často obrovské úniky ze strany těch, kteří si jinak často žijí lépe než člověk pracující za mzdu, jemuž jsou daně přímo strhávány. Obecně platí, že nejvíce daňových podvodů je možné tam, kde je celý systém zbytečně složitý, prošpikován výjimkami. Existuje řada modelů jednodušších než ten náš.

Lze také samozřejmě omezit úniky i zavedením konkrétních opatření, jako jsou registrační pokladny a celková modernizace sytému výběru daní. "Modernizace" je klíčovým slovem nikoliv jen ve vztahu k daňovému systému. Největším problémem českého sociálního státu není totiž jeho samotná existence, ale skutečnost, že je nemoderní a zbytečně plýtvá prostředky. Špidlova vláda by tak měla mluvit nikoliv o škrtech a omezení některých sociálních výhod ale o modernizaci. Efektivní reformy se totiž nemusí negativně odrazit na celkové úrovni sociálních výdobytků.

PRÁVO 13. ledna 2003