Nevím, s kterými svými protějšky v zahraničí a o čem přesně si telefonuje český premiér Vladimír Špidla. Asi necítí potřebu si s kýmkoliv vyměňovat podobné ironické pochmurnosti. Na posledním sjezdu ČSSD byl - i po trapném projití Václava Klause na Hrad - potvrzen v roli předsedy strany a dostal, jak tvrdí, "absolutní mandát" (byť v porovnání s předcházejícím sjezdem přišel o více než 30 procent hlasů). A partaj si od března dokonce polepšila o celé jedno procento (byť od posledních voleb ve veřejném mínění poztrácela téměř 10 bodů).

Důvody ke starostem prostě jako by oficiálně ani nebyly. Protiválečná "irácká rezoluce" sjezdu soc. dem. šťastně upadla v zapomenutí, nový velký bratr není kvůli ní nijak zvlášť hysterický a vláda se v Iráku lehce zahákla v americké okupační správě vlastní "koordinátorkou". A české firmy (byť s velkou skepsí) mohou tak aspoň přemítat o zisku z irácké spouště (byť budou vděčny i za pár subdodávek firmám z bojovných zemí vítězů).

Všechno jde jako na drátkách. Také vnitřní komunikace v nejsilnější vládní straně se zlepšila. Zvláště poté, co si předseda jejího poslaneckého klubu Petr Ibl dovolil v rozhovoru pro Právo vyjádřit výhrady k tomu, jak je strana řízena. Ba informoval občany, že ČSSD je v agónii. Lehká pomoc: Špidla s věcně vadným poukazem na partajní stanovy zlepšil komunikaci tím, že podobnou svobodu projevu označil minulý pátek - přímo na ÚVV - za nepřípustnou. A tamtéž se jeho věrná stoupenkyně, senátorka Alena Gajdůšková, rozhovořila o vylučování. Je jisté, že komunikace se tím velmi prohloubila.

Mnohem hůř jsou na tom koaliční spojenci sociálních demokratů. Unie svobody-DEU s dvouprocentní podporou by se dnes ani do parlamentu nedostala. A KDU-ČSL se svými zahanbujícími šesti body aktuální voličské přízně je na tom s vlastními preferencemi historicky nejhůře; procento jejích stoupenců takřka přesně souhlasí s procentem těch, kteří jsou si jisti, že Elvis Presley ještě žije.

V pověstné síle sociální demokracie, nad níž se nelze ubránit ironii, ani v odpařujícím se voličském zázemí malých až nepatrných koaličních stran hlavně nespočívá oprávněná otázka, zda tato křehká vláda ještě žije. A jak dlouho - například do švestek, do podzimního klání o státní rozpočet - se bude povalovat v kómatu. Ohnisko problému je v tom, že vedle regulérní opozice ODS a KSČM se strany koalice mezi sebou samy chovají jako nepřátelská vojska. Mají k tomu po ruce několik štěpných kauz ekonomické a sociální povahy, tedy právě ta nejzávažnější jablka sváru.

Vladimír Špidla totiž tvrdohlavě a sympaticky trvá na tom, že sociální stát nesmí být chápán jako parní stroj, který se nedopatřením dostal do éry počítačů a tvrdé, flexibilní "práce v síti". Zítra se v Kolodějích bude mít pestrobarevná vláda příležitost pohádat o tom, zda se reforma veřejných financí - celý ten systém škrtů ve státních penězovodech a návrhů na zvyšování daní - nakonec nestala příliš sametovou, ba mnohem sametovější, než jakou s kruhem svých poradců sestavoval ministr Bohuslav Sobotka.

Jaké kompromisy s politickými stíny socialistické jádro vlády již učinilo a ještě učiní, jsme viděli a ještě uvidíme. Jistě půjde i o výraznější zásah do principu sociální solidarity než rozhodnutí ministerstva financí netrvat na zavedení "rozpočtově nevýznamného" dalšího daňového pásma pro nejvyšší příjmy. Ale viděli jsme také ve středu, že ve Sněmovně mohla ČSSD v prvním čtení prosadit i proti svým partnerům (a vlastně proti všem) vlídnější podobu deregulace nájemného - s pomocí komunistických hlasů.

Kdykoliv jde o podstatné sociální otázky, rozložení sil na pravolevé ose bývá či může být rozhodující. V tomto punktu se ovšem za panování této vlády vychýlila rovnováha směrem doprava: kdyby dnes byly volby, spadl by počet poslanců levice podle hrubých propočtů ze 111 na 97.

Možná právě proto ta vláda - nejen kvůli několika postům upadlých pidistran - ještě žije.

PRÁVO 3 května