Místo toho přenechali rozhodnutí sporu komunistům. Body, které takto získala KSČM, ztratila vláda.

Onen kompromis byl však za dnešních poměrů nemožný. Vládní lidovci a unionisté, vyděšení klesajícími preferencemi, potřebovali demonstrovat nezávislost a pravicovost: patnáct procent a ani o fous méně! Sociální demokraté zase, zejména po svém nedávném sjezdu, jsou rozhodnuti razantněji prosazovat svůj předvolební program. Jak bude asi vláda fungovat dál, když si její části budou trvale zvát na pomoc opoziční strany? To nebude vláda, ale spolek občasného štěkavého porozumění.

Otázka zásadní důležitosti zní takto: je důležitější zájem státu, to jest společnosti, neboť stát je toliko organizovaná společnost, nebo je důležitější zájem té které partaje? Kdyby natrvalo mělo zvítězit to druhé, bylo by to neštěstí. Už bychom nebyli lidmi, ale partajemi, jak už dávno zpívali Voskovec s Werichem. Ale nemuselo by to dojít tak daleko. Z nedávné minulosti máme příklad, kdy opuštění předvolebního slibu bylo ku prospěchu společnosti a stranu to nepoškodilo. Miloš Zeman před volbami 1998 slíbil, že do krachujících bank nedá ani vindru. Těch vinder dal pak několik desítek miliard a učinil moudře.

Finance jsou spolu s nezaměstnaností hlavním problémem i dnešní vlády. Pokud nechce propadnout filozofii feldkuráta Katze "to se nám to hoduje, když nám jiní půjčují", bude muset dramaticky šetřit. Další stomiliardový rozpočtový schodek je už neúnosný. A to je problém především sociální demokracie. Nejen proto, že má ve vládě drtivou většinu. Také proto, že právě ona má v popisu práce ochranu chudých a bezradných. Vedení strany musí svým voličům vysvětlit, že existují také nemakačenkové a vyžírkové a že sociální stát je krásná věc, když je ovšem z čeho jej financovat. ČSSD to může i nadále stát volební preference. Neučiní-li to však, nebude to už sociální demokracie, která tak často kladla zájem státu výše než zájem svůj. Bude to jen partaj, starající se hlavně o mastná korýtka.

PRÁVO 2. května