Klausův argument je absurdní - a to hned na několika úrovních.

Tak především, ať už si myslíme o válce v Iráku cokoliv, jejím cílem primárně není vývoz Dobra. Američané sice chtějí Irák demokratizovat, popřípadě nastolit fungující demokracii, ale nečiní tak proto, že chtějí silou na celém světě zavést politický systém, který je podle nich ten nejlepší - tak jak to ještě nedávno dělal Sovětský svaz.

Spojené státy svrhly irácký režim, protože podle nich představoval vážnou bezpečnostní hrozbu nejen celému středovýchodnímu regionu, ale celému světu. Tuto hrozbu podle nich obecně tvoří spojení mezinárodního terorismu s fanatickými nedemokratickými režimy, které mají nebo mohou získat zbraně hromadného ničení.

Když už se USA irácký režim rozhodly svrhnout, měly na vybranou ze tří alternativ. Buď z Iráku hned odejít a riskovat tak, že se tam vzápětí ustaví režim podobný nebo ještě horší (například islámsko-fundamentalistický), než byl ten Saddámův. Nebo mohly v Iráku zůstat "na věčné časy" a udržovat jakousi protektorátní správu. Anebo se mohou pokusit Irák politicky a hospodářsky modernizovat, což je spojeno s demokratizací. Snad jen největší optimisté v okolí George W. Bushe si přitom myslí, že se v Iráku hned ujme liberální demokracie západního typu.

Jinými slovy, demokratizace Iráku není jakýmsi vývozem Dobra ("levicovou" snahou měnit svět k lepšímu), ale vývozem bezpečnosti.

Demokratické i polodemokratické režimy jsou většinou otevřeny mezinárodní spolupráci, a navíc spolu obvykle neválčí. Viděno touto optikou, svržení Saddámova režimu je podle USA obranou národních zájmů poté, co Amerika byla napadena teroristy 11. září 2000.

Prezident Klaus, který sám neustále mluví o obraně českých národních zájmů, by měl této logice rozumět. Má samozřejmě právo pochybovat - společně s některými ostatními evropskými politiky - zda je válka tím nejlepším řešením, nebo zda útok na Irák je tou nejlepší ochranou národních zájmu USA, ale když tvrdí, že jde o jakýsi levicový projekt, zní to poněkud směšně.

Klaus ve svém intelektuálně-politickém vývoji již před časem ustrnul v bodě, kde hází vše s čím tak či onak nesouhlasí, do levicového pytle. Tím je věc pro něj odbyta, nemusí se už intelektuálně namáhat. On sám je ovšem dobrým příkladem ošidnosti pravo-levého nálepkování: pravicově mluví, v praxi ovšem neváhal udržovat "levicový" bankovní socialismus, nebo se paktovat s komunisty, když se mu to hodilo.

Jak nepatřičná Klausova levo-pravá optika v případě války v Iráku je, o tom nejlépe svědčí to, že válku podpořili konzervativec Bush, umírněný socialista Blair, křesťanský demokrat Aznar, pravicový populista Berlusconi nebo postkomunista Kwasniewski. Proti ní se jasně vyslovili konzervativec Chirac, socialista Schröder či bývalý plukovník KGB a nyní prezident "demokratického" Ruska Putin.

V hodnocení této války tedy evidentně nevede dělicí čára mezi pravicí a levicí. Tuto "levicovou" válku koneckonců podporuje i Klausova Občanská demokratická strana. Klaus naopak vystupuje v naprosté shodě s českými komunisty a levým křídlem sociální demokracie. Už z tohoto důvodu by se měl pokusit o promyšlenější argumentaci, než je pravo-levé nálepkování. Navíc česká veřejnost i svět si zaslouží intelektuálně propracovanější argumentaci od hlavy státu s tradicemi prezidentů-myslitelů, jakými byli Masaryk nebo Havel.

(Autor je politolog)

PRÁVO 29. dubna