Ekonomická i vojenská moc suverénního Německa nabobtnala do velikosti pro Evropu neúnosné. Vyvolávalo to nutnost vytváření protiněmeckých koalicí, což podle zákona o tlaku a protitlaku zase vedlo Berlín k organizování kontraaliancí a k dalšímu zbrojení.

S malými státy mluvili tito suverénové řečí ultimát. Jejich posledním vystoupením byl Mnichov v září 1938. Tam otevřeli dveře druhé světové válce, kterou po sedmi letech vítězně ukončila až mocnost jen částečně evropská (Sovětský svaz) a mimoevropská (USA).

Druhdy suverénní Evropa musela si přesednout do lavic ve druhé až třetí řadě. Její ovlivňování světového dění bylo (a je) úměrné tomuto zasedacímu pořádku. Ani zhroucení železné opony na tom nic zásadního nezměnilo. Na váze získala jediná zbylá supervelmoc, Spojené státy. Rusko si uchovalo statut velmoci jaderné a do světového dění má stále častěji co říci obrozující se Čína. Brzy v této souvislosti uslyšíme i o Indii a možná i o dalších.

Do první ligy těch, co spolu mluví rovnocenným jazykem, může se Evropa dostat pouze jako těsně integrované společenství půl miliardy lidí se společnou zahraniční politikou a obranou. Na suverenitu chápanou v předválečném slova smyslu musejí evropské země zapomenout. Určitě to bude trvat dlouhá léta, důležité však je, že první krok na cestě ke vzdálenému cíli byl učiněn přijetím společné měny.

Považuji za pošetilé, když současná hlava České republiky společnou evropskou zahraniční politiku a obranu odmítá. Kdyby tak činila hlava někdejší velmoci, dalo by se to chápat jako akutní záchvat nostalgie. Hovoří-li tak ale hlava státu České republiky, působí to až směšně. Protože kdy bylo Československo za sedmdesát let svého trvání mezi lety 1918-1989 suverénní? Samostatné dvacet let mezi válkami, suverénní však sotva. Vždyť mnoho let byl náčelníkem generálního štábu československé armády francouzský generál a i ve třicátých letech jsme na svého francouzského ochránce museli brát ohled mimořádný. S výsledkem, že nás nakonec předhodil tygrovi.

Kdo hlásá, že Evropa by měla rezignovat na společnou měnu, zahraniční politiku a obranu a zůstat pouhou zónou volného obchodu, nebezpečně si zahrává s vizí suverénního Německa. Nic proti Německu dnešnímu, nepochybně demokratickému, a dokonce pacifistickému. Pokušení velkých však bývají velká a Německo je dnes osmdesátimiliónový evropský kolos. Čím hustějším předivem svazků bude kotven v Evropské unii, čím většího dílu suverenity se vzdá (stejně jako ostatní členové EU), tím solidnější pojistka proti pokušením. Ostatně i Němci sami jsou si vědomi svých pokušení. Proto byli vždy pevnými členy NATO a jedním z motorů evropské integrace.

Samozřejmě že hlasy velkých unijních států budou v integrované Evropě vždy hlasitější než hlasy malých. Těch bude však většina a je třeba najít mechanismy, jak slyšitelnost jejich hlasů zaručit. Předem všechno odmítat může však jen český Honza, který by rád vyrazil do světa, nechce se však přitom vzdát své pece.

Sto let hledala česká politická reprezentace způsob, jak zajistit národu mezi Německem a Ruskem svobodu. Neznám lepší řešení, než stát se součástí co nejtěsněji integrované Evropy. Ztráta části naší suverenity by v tomto ohledu byla investicí přímo vynikající, protože sotva kdy by někdo za tak málo dokázal získat tak hodně.

PRÁVO 28. dubna