To vytváří zajímavý paradox: na jednu stranu se už unie stala nedílnou součástí politické periférie, na druhou se může pyšnit třemi ministerskými křesly ve Špidlově kabinetu.

Do smíchu unionistům rozhodně není. Ostatně někteří představitelé v čele s předsedou a vicepremiérem Petrem Marešem to i otevřeně přiznávají. V kuloárech se řada z nich tváří opravdu sklíčeně a tvrdí, že strana je u konce s dechem. Prý je ve hvězdách, jestli vůbec dožije příštích voleb, natož aby v nich uspěla.

Problémem je i to, že do kříšení unie se nikdo dvakrát nehrne. Chytřejší unionisté myslí spíš na svou budoucnost a na stranickém poli pomalu nejsou vidět.

Třeba poslanec Pavel Svoboda, který předsedá výboru pro evropskou integraci, upřel všechny svoje síly k získání vysněné pozice v Evropském parlamentu. Pro změnu po exekutivní funkci v evropských strukturách pošilhává expředseda unie Ivan Pilip.

Ani někdejší uchazeč o předsednické křeslo Vladimír Mlynář si už nechce s potápějící se stranou zadat a raději si potichu kutá na resortní informatice. Dokonce se začal vyhýbat odpovědím na novinářské dotazy, které se nějak dotýkají unie. Jeho oblíbenou obranou je: "Nevím. Já mám hodně práce na ministerstvu."

Přitom unii moc času nezbývá. Co když budou v dohledné době předčasné volby? A že by pro jejich vyvolání měla ODS a komunisté řadu důvodů, o tom není pochyb. Zabili by tím jednu kulhající mouchu zvanou unie a zúžili okruh možností pro vznik nějaké příští vládní koalice bez jejich účasti. Předčasným volbám nahrává i fakt, že ODS předběhla v preferencích soc. demokraty.

Pokud má unie ještě nějakou šanci na úspěch, tak jedině za jednoho předpokladu: že si poslanci nebudou chtít předčasně podtrhnout židle a že tedy volby budou v řádném termínu v roce 2006. Do té doby by se při troše štěstí mohlo podařit Marešovi dostat unii nad hladinu. Pokud by vláda padla už letos, případně po vstupu do Evropské unie v polovině příštího roku, US-DEU skončí.

Stav unie má pochopitelně nepříznivý vliv na vládu. Mezi lidovci kolují zvěsti o riziku, že někteří ambiciózní unionisté raději v příštích měsících převléknou kabát, než by čekali na pomalý zánik. Kdyby si za další štaci zvolili třeba programově blízkou ODS, mohlo by to zničit křehkou vládní koalici.

Pokud by naopak unie chtěla zůstat v parlamentu kompaktní až do konce, mohl by si premiér Špidla mnout ruce. Dostalo by se mu totiž pádného argumentu proti pravicovým manýrám unionistických ministrů. Mohl by jim kdykoliv říct: "Podívejte se na své mizerné preference a buďte rádi, že vás vůbec ve vládě trpím."

Unie nastoupila kurs kdysi vládní ODA. Její představitelé také dlouze rozumovali o tom, kterak se zase vyšvihnou. Až se jednou probudili a zjistili, že jsou nenávratně vyřazeni z hlavního politického pelotonu.

PRÁVO 25. dubna