Hlavní obsah

Problém odpůrců irácké války

Novinky, Břetislav Tureček

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Děsí mě možnost války - přinejmenším proto, že jsem na Středním východě viděl poměrně dost zmrzačených lidí, vesnic srovnaných se zemí i stanových táborů s tisícovkami živořících uprchlíků.

Článek

Přesto se nestačím divit, jak rozmanitý tábor odpůrců války se ve světě vytvořil - možná až tak rozmanitý, že rozmělnil a zdiskreditoval celou frontu, která si vytkla za cíl americké válce proti Saddámovu Iráku zabránit.  Z mnoha hlasů především evidentně zavání antiamerikanismus. Světový názor jistě legitimní a do značné míry oprávněný: Spojené státy už skutečně vidí své "národní zájmy" na celé planetě, a v muslimském světě je tento pocit dvojnásobně platný. Potíž samozřejmě nastává, když protiamerická argumentace přichází ze zemí, které samy masakrují své vlastní obyvatelstvo, drží tisíce politických vězňů či o svržení Saddáma Husajna hovoří na tajných poradách - jsou to ti praví arbitři pro irácký spletenec?

Američanům a Západu lze oprávněně předhazovat, že to byli právě oni, kdo Saddámovi v 70. a 80. letech pomohli k jeho zbraním hromadného ničení, vesměs dodávkami nemodernějších technologií. Sám jsem v íránském Teheránu mluvil s lidmi, kteří dodnes trpí účinky iráckých chemických zbraní a nyní chtějí kompenzace od německých firem. Jenže dějiny Iráku usvědčují i odpůrce války. V červnu 1981 Izraelci zničili rozestavěný irácký reaktor Osirak a sklidili za to drtivou kritiku nejen komunistického bloku, ale i svých nejbližších spojenců. Šlo totiž o agresi odporující všem mezinárodním úmluvám. Když ale Saddámův režim o dvě dekády později přiznal snahy vyrobit nukleární zbraň, nemohlo nedojít na otázku - neměl by už ji dávno, kdyby dnes Osirak fungoval?

Protiválečné hnutí v neposlední řadě silně diskredituje mezinárodní politická klika, již si irácký diktátor za léta sankcí vybudoval zčásti na soucitu s Iráčany trpícími sankcemi, zčásti na chladném ekonomickém kalkulu. Když jsem byl na podzim v iráckém Kurdistánu, kam Saddámova moc nesahá, představitelé Irácké komunistické strany si mi stěžovali, že vůdce ruských komunistů Gennadij Zjuganov jezdí za Saddámem a dodává mu na důvěryhodnosti, zatímco iráčtí komunisté jsou mučeni a vražděni v žalářích. Zjuganov to prý nedělá zadarmo, ale za poukázky na iráckou ropu. Ty dostávají prominentní návštěvníci v Bagdádu, diskrétně je vyvezou do jordánského Ammánu a tam prodají obchodníkům s ropou, kteří už zařídí přesun patřičné dolarové částky po účtech - Irák je totiž od mezinárodní bankovní sítě odříznut embargem.

 Když se iráčtí komunisté Zjuganova ptali, kde je jeho solidarita, odpověděl prý: "To víte, doba je zlá, ruská komunistická strana musí z něčeho žít." V době našeho rozhovoru jsem ani já, ani mí iráčtí partneři netušili, že přesně v tu samou chvíli je na návštěvě Bagdádu jejich český protějšek Miloslav Ransdorf, jako účastník pětičlenné mise Sjednocené levice v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, která měla ověřit dodržování rezolucí OSN iráckou vládou. Ransdorf sice na adresu Saddámova režimu pronesl řadu kritických připomínek, před dvěma roky se ale chystal do Iráku na podivný let českých podnikatelů a politiků organizovaný za zády českých úřadů. Z akce, která by patrně porušila mezinárodní protiirácké sankce, tehdy sešlo krátce poté, co o ní Právo informovalo.

Opakuje se zkrátka situace z doby kosovské války: oč silnější kritika bombardování Jugoslávie tehdy zněla, o to méně bylo konkrétních a funkčních návrhů, jakými jinými způsoby katastrofální humanitární situaci v Kosovu řešit. Nyní bohužel odpůrci "trestné války" rovněž nenabízejí žádnou použitelnou alternativu. Nechat Saddáma Saddámem, i s jeho eventuálními zbraněmi? K tomu se nikdo veřejně nepřihlásí, spíš se hovoří o diplomacii. Jenže: nebylo již Irákem ignorovaných rezolucí přespříliš? Možná je tedy "řinčení zbraněmi" nakonec nejúčinnější. Zdá se, že arabské státy mají z války proti Iráku větší strach než Irák samotný.

Řadové muslimy rozčiluje arogance USA, a první na ráně jejich hněvu může být dobrý půltucet proamerických režimů v oblasti - v čele se saúdskoarabským vládnoucím Domem Saúdů. Právě arabské vlády proto mají eminentní zájem konfliktu předejít - nikoli vzdorem vůči USA, ale tlakem na Saddáma. Obávám se, že válce nakonec nezabrání kampaně Bagdádem placených vlivových agentů ani sisyfovská a schizofrenní práce aktivistů lidských práv, kteří - jsou-li svědomití - musejí poukazovat na zvěrstva páchaná Saddámovým režimem, a zároveň bít na poplach proti válce, která by ho smetla - spolu s tisíci nevinných civilistů. Snad tedy stejnou práci účinněji vykoná americká mediální masáž o nových a nových vojácích mířících do Perského zálivu, a to bez jediného výstřelu.

PRÁVO 11. ledna 2003

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám