Jiří Rusnok, zvláštní postava nepolitického ekonoma s liberálními názory, jehož nominovala na předsedu ČSSD skupina, která si říká stranická levice; ten Rusnok, který vždy vystupoval pro spolupráci s ODS a otevřeně volil za prezidenta Václava Klause; zkrátka ten potížista Rusnok, který přivodil Špidlovi extra vrásky na čele, když soutěžil o předsednictví soc. dem., odešel z politiky.

V kombinaci se sjezdovým mandátem, byť o síle necelých 55 procent, samotným Špidlou však deklarovaným jako mandát absolutní, a s absencí výrazných kroků vnitrostranických rivalů vypadají události minulých dnů jako nová šance pro šéfa ČSSD. Jeho pozice, tentokrát jako předsedy vlády, je výhodná i v zajímavém zápase, do něhož se pustili tři vysoce postavení muži - prezident Václav Klaus, ministr zahraničí Cyril Svoboda a Špidla sám.

Jejich stýkání a potýkání je bezesporu vyvoláno zintenzivněním mezinárodního dění, do něhož je Česká republika čím dál víc zavlečena. Probíhá mezi nimi již pouhým okem viditelné přetahování o roli národního vůdce tváří v tvář budoucímu členství v Evropské unii, které patrně mají všichni tři politici za hotovou věc, a také vůči výzvě nově pojímané národní existence ve světě s americkou převahou.

Svoboda a Klaus zaujali protichůdné pozice. Ministr zahraničí, jak si všiml již i americký internetový denní glosář The Fleet Sheet"s Final Word vycházející v Praze, nasazuje všechny prostředky, aby zaujal v proamerickém gardu české politiky místo po Václavu Havlovi. Působí dojmem, že kdyby mu Američané nabídli přejmenovat se na Cyrila Liberty nebo Cyrila Freedom, setkali by se s nadšeným souhlasem.

 Prezident je naproti tomu vůči americkým akcím poslední doby více než ostražitý. A razí postoje, o nichž opakovaně tvrdí, že nejsou pro- či protiamerické, pro- či protifrancouzské nebo německé, ale jsou nefalšovaně české. Na tomto poli však vznikl další konflikt Klaus v. Svoboda, kdy prezident zvedal obočí nad úbytkem české suverenity v budoucí EU, a ministr zahraničí věren loajalitě nejen vůči americkým, ale i vůči nastávajícím evropským spojencům si dovolil tvrdá veřejná prohlášení vůči Klausovi, v nichž mu tak trochu vrátil rány ze šarvátky kvůli míře oddanosti americké hvězdnaté vlajce.

Špidla může v tomto konfliktu sehrát roli třetího vzadu, který těží ze rvačky. Svoboda se chová jakoby s americkou suverenitou, ale vzhledem k tomu, že je pouze vicepremiérem podřízeným Špidlovi (což premiér jen tak mimochodem, ale důrazně připomněl) a že KDU-ČSL má před zářijovým sjezdem, na němž chce Svobodu vystřídat v křesle předsedy strany například Libor Ambrozek, ale o svých ambicích do vedení mluví i Miroslav Kalousek, vypadá šéf diplomacie spíš jako Američan z Vysočan.

Čerstvé výroky ambasadora Stapletona, který vnímá protiválečnou rezoluci sjezdu ČSSD jako urážku pro Ameriku, i nastartování systému udílení víz USA pro české občany jako ještě lepšího stroje na peníze pro americkou vládu bez jakékoli záruky pro platící Čechy, Svobodovu popularitu nezvedají.

Klaus se na druhé straně pomalu, ale postřehnutelně vrací k podobě svéhlavého bijce. V jeho velkém rozhovoru pro Právo nešlo přehlédnout staré známé bojovné notky a také prezidentova reakce na Svobodovy výroky byla téměř na hraně otevřeného střetu.

Uměřený Špidla může v takovém politickém sousedství bodovat. Jenže i on má před sebou rozhodující mezníky své dráhy. Úspěch referenda o vstupu do EU je věc osudová, protože většinové NE by znamenalo konec této vlády. Ta si ho ovšem může přivodit i jinak, například pokud se začátkem května nedohodne na zásadách reformy veřejných financí. Prvním zvonečkem se může stát rovněž chystané společné hlasování ČSSD a KSČM proti zbytku koalice o zákonu o nájemném.

Jedno je však jasné: na vnitrostranické pletichy, které mu přistřihávají křídla, si v této chvíli Špidla stěžovat nemůže. Soc. dem. zatím nechala svého šéfa na pokoji a vyčkává, co předvede.