Tak se nám náplň svého prezidentování snažil vymalovat on sám i jeho pořadatelé kratochvílí, které už dávno, ale opravdu dávno omrzelo vymýšlet mobilisace.

Neuplynuly však ani dva měsíce a v rouchu laskavého mocnáře přichází politikář Klaus, jak ho léta známe. Ze dne na den místo prezidenta všech máme rady a porady děda Vševěda pro všechny, samozřejmě s obzvláštním ohledem na ty, kdo o ně nestojí. To nebyl jen případ jeho sporu s Cyrilem Svobodou, který přirozeně vzbudil největší pozornost. Minulý pátek při podepisování balíku zákonů vyzýval Václav II. k radikální reformě veřejných financí. Předevčírem na semináři Centra pro ekonomiku a politiku na Žofíně zase neopomněl - asi už ze zvyku - nakopnout národní banku.

Václav Klaus je tedy znovu ve formě, jen jaksi navíc už zvládá také roli smiřovatele všech se všemi. To ovšem nic nemění na základní pravdě zjevené a přislíbené. Není žádná samostatná hradní politika a není žádná hradní lobby. Je tu jen stará ODS, jejíž bývalý předseda si oblékl dres rozhodčího, ale nevypadl ze hry. Když si jeho strana v případě Iráku příliš zadala, pomohl svým postojem trochu ubrat na razanci, která jí ubírala sympatie. Když se zase naskytla příležitost zasáhnout naráz koaličního ministra Svobodu, vládu a nemístně proevropské nálady mezi lidem, šel do sporu tak přímočaře, až mu i jeho nástupce Mirek Topolánek musel veřejně doporučit víc konzultací s vládou.

To je ten rozdíl, pohříchu očekávaný a předem odhadnutelný. Václav I. se vysoko nad rámec svých pravomocí snažil spoluvytvářet politiku této země. Třeba při tom vždy nerespektoval přísná pravidla hry, alespoň bylo zcela jasné, oč mu jde, protože se tím netajil a nebál se to pojmenovat. Václav II. se - též nad rámec pravomocí a ne zrovna podle pravidel - snaží uplatnit svůj vliv, avšak jasně pojmenovat své cíle si raději nedovolí.