Jménem soudců, a tvrdím, že jen jménem jejich menšiny, hovoří ti, kteří se úporně brání jakékoliv změně, která by v demokratických poměrech navrátila původní (tehdy nedemokraticky vyžadovanou) soudcovskou odpovědnost. Nechtějí dopustit postih soudce za lenost, nedbalost či nedostatky v odbornosti. Zneužívají toho, že v demokracii ho nelze trestat ani za zjevné, záměrně nezákonné rozhodnutí.

Obránci soudcovské neodpovědnosti nejsou prosťáčkové. Netvrdí, že justice je v pořádku, ba naopak ji kritizují. Nikdy ale nenavrhli povinné vzdělávání soudců a zvýšení jejich odpovědnosti. Zaklínají se nezávislostí soudců, i když se prohlubuje jejich nezávislost na zákonu a zásadách obecné mravnosti.

S jídlem roste apetit - k oprávněnému požadavku rozšířit počet a působnost soudních úředníků, kteří by měli převzít část dnešní agendy, aby soudců mohlo být méně (ČR má poměrně více soudců než státy EU), přidávají i asistenty! Ano, každý ústavní soudce má asistenta, erudovaného právníka, jak je na dobré právnické úrovni nálezů Ústavního soudu patrno. Zákonná úprava působnosti asistenta je z doby, kdy bývala i nutností, kvůli odborné úrovni tehdy jmenovaných ústavních soudců.

Zákon pak umožnil najmout asistenty i soudcům Nejvyššího soudu. Snad každý tam má svého asistenta. Snad se jednou veřejným, průhledným způsobem prověří pracovní zatížení i soudců Nejvyššího soudu. Mezitím by měl zákon zabránit, aby soudci dalších obecných soudů měli nárok na asistenta. Zdůvodnění je prosté - kdyby soudce asistenta měl, nemusel by už dělat vůbec nic. Poslanci to pochopí.

Obránci pevnosti zvané nekontrolovatelná a dobře placená justice lamentují nad hrozícím ovlivňováním soudů mocí výkonnou a zákonodárnou. U nás upravují oddělení justice od parlamentu i vlády ústava a zákony, jenže ne příliš šťastně. To v Anglii je nejvyšším soudem rovnou Sněmovna lordů! Co takhle u nás zrušit Nejvyšší soud, když se stejně svému úkolu sjednocovat soudní rozhodování příliš nevěnuje, a nahradit ho Senátem? Ten také není pracovně příliš vytížen.

Před týdnem chyběl jeden hlas (při 13 absencích z vládních lavic), aby ministru Pavlu Rychetskému prošel návrh na doplnění zákona o soudech a soudcích. Část zákona, který parlament v roce 2001 přijal tehdejšímu ministru Jaroslavu Burešovi, zrušil totiž loni Ústavní soud velmi problematickým nálezem.

Vláda zvítězila nad Ústavním soudem alespoň v tom, že Sněmovna třípětinovou většinou, tedy i hlasy části opozice, souhlasila se změnou ústavy. Nadále bude tedy i Ústavnímu soudu jasné, jako bylo dosud všem, že soudci mohou působit ve státní správě soudů, jak ostatně činí již od Josefa II. Schválí-li změnu ústavy i Senát, není žádný spěch, i když delší absence zákona by bránila obměně soudních funkcionářů. Soudům ale po 1. červenci, kdy přestane platit část Burešova zákona, kolaps nehrozí, jak hořekuje Rychetský. Část zákona platí, soudit se bude dál.

A protože Rychetského návrh neřeší zrušený přezkum odborné způsobilosti soudce a neupravuje jeho celoživotní vzdělávání jako povinnost, má nyní vláda báječnou příležitost i tyto zrušené instituty nově Sněmovně navrhnout. Nový prezident republiky nové zrušení přece navrhovat nebude a o případném návrhu poslanců či senátorů by rozhodoval Ústavní soud v novém, ze dvou třetin obměněném složení. Je nepravděpodobné, že by návrhu vyhověl, zvláště kdyby byl jedním z ústavních soudců Pavel Rychetský, což rozhodně není vyloučeno.

Chce to jen odvahu přiznat si, že Burešova úprava soudnictví byla nejlepší, a chce to i čelit jejím odpůrcům. Ti totiž nejsou, kvůli různým motivům svého odporu, nijak jednotni.