Ve svém prvním televizním prezidentském projevu jste 9. března řekl: "Nedopusťme, abychom trávili čas nikdy nekončícími spory o interpretaci minulosti, zejména posledního desetiletí." Podle mne ovšem právě vaše prezidentství nelze od interpretace polistopadových let oddělit.

Určitě ne. Jako člověk se minulostí nepřetržitě zabývám, ale soudobá politika musí jít dál a musí se umět od minulosti odtrhnout, musí se podívat na problémy tak, jak jsou v této chvíli. Trvám na tom, že jsem hned v roce 1990 zkoušel jako ministr financí řešit zdánlivě neřešitelný problém veřejných financí po pádu komunismu, problém liberalizace cen po čtyřiceti letech administrovaných, centrálně plánovaných cen atd.

A já jsem věděl, že to prostě musím řešit, a ne nadávat na ty či ony komunistické ministry plánování, financí či cen, protože to by mi vůbec v ničem nepomohlo. Každý si snad vzpomíná, že já jsem byl jeden z těch, kteří nemluvili o tom, kdo co všechno v minulosti udělal, a že proto máme těžký problém. Já jsem se snažil věci řešit a chovám se tak doteď.

Jenže i když máte nyní úplně jinou odpovědnost, nikdy nesmažete porevoluční roky, jejichž charakter jste jako ministr financí, premiér, předseda nejsilnější opoziční strany spoluvytvářel. U každé kauzy s přesahem do minulosti se zákonitě objeví otázka, jak jste se k ní kdysi stavěl. Připomeňme například arbitráž s CME, čili záležitost televize Nova a Vladimíra Železného.

Tak co bych já mohl říct k arbitráži s CME? Musím zdůraznit, že nic, a neřekl jsem k tomu nikdy nic. Pouze mám obecně své názory o chování zahraničních investorů v naší zemi, kteří měli odjakživa pocit, že přicházejí někam do kmene Zulukafrů a mohou tady rozhodovat naprosto svévolně o všech věcech. Mně se to nikdy vůbec nelíbilo. To je jediné, co jsem obecně, globálně kritizoval, ale o sporu s CME, pokud se nemýlím, jsem nikdy neřekl ani slovo.

Neměla jsem na mysli konkrétní průběh arbitráže. Všichni ale vědí, že jste to byl právě vy, kdo se ihned po propuštění Vladimíra Železného z cely předběžného zadržení v listopadu 2001 s ním sešel. Tehdy jste to nazval demonstrací elementární lidské loajality s člověkem, na něhož je pořádaná štvanice.

Já se chovám vůči lidem loajálně. Choval jsem se tak vždycky a budu se tak chovat i nadále. To za prvé. Za druhé: to, že probíhala nemístná štvanice vůči této konkrétní osobě, která neměla nic společného s podstatou celé kauzy, ale pouze s politickými názory plus byznys zájmy těch či oněch exponentů, mi je naprosto jasné.

Čili vy se nedomníváte, že pan Železný může jakýmkoli způsobem za to, že každý občan České republiky teď bude muset kvůli prohrané arbitráži zaplatit přes tisíc korun?

Není vůbec mým úkolem, abych toto hodnotil. Toto nechť hodnotí ten, kdo chce studovat stovky stránek smluv uzavřených mezi tím a oním, stovky stránek nálezů u soudu, stovky stránek sepsaných obhájci, kteří to určitě budou vysvětlovat jinak. Já jsem ani jednu z těchto stránek nikdy neviděl a také nikdy vidět nehodlám, protože kdybych to chtěl dělat, tak bych se měl stát soudcem nebo státním zástupcem nebo investigativním novinářem. A já nejsem ani jedno ani druhé ani třetí.

Jste ale první muž ve státě a váš názor má tomu odpovídající dopad. Kupříkladu nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová vyslovila hypotézu, že ozvěnou vašich slov o nevracení se k minulosti by mohlo být ustrnutí policejní práce při objasňování některých závažných kauz uplynulého desetiletí, něco jako vyšetřování skončilo, zapomeňte.

Já jsem za prvé nikdy neřekl, nezabývejme se posledními deseti lety, to si může snad myslet jenom paní Benešová nebo lidé jako ona. Nikdy jsem nic takového neřekl a to, jakým způsobem se ona o tom vyjádřila v rozhovoru - pro váš deník?

Pro Mladou frontu Dnes.

Pro Mladou frontu. To bylo naprosto šokující. Že se tak vůči mně vyjadřují někteří mediální střelci, na to jsem zvyklý čtrnáct let. Ale že to udělá nejvyšší státní zástupkyně, je pro mne naprosto nepředstavitelné a jakoby z jiného světa. Ale v této věci nejde o paní Benešovou. Myslím, že minulostí se zabývám pořád a snažím se ji interpretovat, jenomže bych moc prosil, abychom ji interpretovali férovým způsobem a nehráli s tím soudobé politické hrátky. To je jediná message (zpráva - pozn. red.), kterou mohu dát.

A ptala-li jste se na mé stanovisko ke kauze CME, Železný, Nova, arbitráž, tak stanovisko prezidenta k této kauze je jedno jediné, ale o to důraznější - vyčkejme na rozhodnutí těch orgánů, které o tom rozhodnout mají, nehrajme si na soukromé detektivy a nepouštějme se do hříček tohoto typu. To je jediná prosba a výzva prezidenta vůči občanům naší země v této záležitosti.

Pochopila jsem správně, že - jak rád říkáte - vaše postoje jsou kontinuální i v této věci, a proto byste pana Železného klidně přijal nyní, stejně jako před rokem a půl?

Stoprocentně. Pan Železný je normálním občanem ČR, navíc je ústavním činitelem a členem Senátu a není sebemenší důvod, abych ho nepřijal.

V souvislosti s kontinuitou vašich stanovisek mě také zajímá, zda si stále myslíte, že je u nás tendence ke kriminalizaci podnikatelského prostředí?

Sociální demokracie vyhrála volby v roce 1998 s tím, že se pokusila vloudit do dušiček českých voličů hypotézou, že podnikatelé jsou kriminálníci, že každý úspěch je zlodějstvím. A to je něco, co považuji za děsivé, tragické a velmi mě mrzí, že se soc. dem. k tomu tehdy snížila. Že se nadýchla v tomto směru, se mi zdá naprosto jasné. Že to nikam nevedlo ve smyslu soudních doher, je věc úplně jiná a myslím, že všichni o tom za pět let už něco víme.

Podle vás osvobozující rozsudky po letech soudních jednání dokládají, že k žádné ekonomické kriminální činnosti nedošlo?

Zdá se mi, že jednoznačně. A jenom si představte, kdybych náhodou přeřeknutím se či omylem na vaši otázku odpověděl opačným způsobem. To by pak znamenalo, že vyjadřuji absolutní nedůvěru českému soudnímu systému, což já v žádném případě nečiním.

Také by to mohlo znamenat, že osvobozující rozsudky padají proto, že v těch obrovsky složitých kauzách se po letech zkrátka nepodaří předložit dostatek důkazů, včetně prokázaného špatného úmyslu, takže soudu nezbývá než obžalovaného osvobodit.

Doufám, že tím nechcete naznačovat, že soud je nekompetentní věc posoudit a názor politika, opozičního politika, opozičního novináře, politiku hrajícího novináře je daleko cennější a silnější než názor skutečného soudce? Tento postoj já nesdílím.

Ani já. Jen jsem pozorně poslouchala odpověď ministra spravedlnosti Pavla Rychetského na interpelaci Miroslavy Němcové ve věci stavu našeho soudnictví. Mimo jiné sdělil, že sporů trvajících déle než tři roky je přes 77 tisíc. Podle jeho slov základní přístup českého soudce je, že až v poslední řadě hledá cestu, jak spis vyřídit, a to navíc nikoli meritorně. A dále řekl, že přichází do styku s otřesnými příklady nepravomocných soudních rozhodnutí, nerespektujících elementární ústavní principy.

No tak má obrovskou šanci, aby kvalitu našeho soudnictví zlepšil. Dva roky byl místopředsedou vlády pro tuto oblast, dalších pět let je vicepremiérem pro stejnou oblast a část té doby ministrem spravedlnosti. Není jiná osoba, která v ČR mohla více ovlivnit kvalitu soudnictví od listopadu 89 než Pavel Rychetský.

Jde o oblast, které budete věnovat zvláštní pozornost?

Zajímá mě nesmírně, ale jsem si až moc vědom toho, že sáhnutím jakéhokoli politika do vosího hnízda nezávislé justice je tak ošemetný krok, že jsem v žádné ze svých rolí - předsedy vlády, předsedy Sněmovny - nenašel vhodnou metodu, jak se do těchto věcí vmísit, abych nebyl okamžitě okřiknut, že sahám na výsadu nezávislosti soudců. Je to velmi složité.

Blíží se doba, kdy budete muset Senátu předložit ke schválení seznam nových ústavních soudců, neboť devíti členům Ústavního soudu (ÚS) vyprší v červenci mandát. Už se ta procedura rozběhla?

Jsme na jejím začátku. Udělal jsem první významný krok, že jsem sestavil svůj poradní konzultativní orgán právníků, legislativců, advokátů. To bude první seskupení, od kterého si nechám v této věci radit. Nepochybně vyslechnu i názory politických stran zastoupených v českém parlamentu a z tohoto si vyberu jména, která navrhnu Senátu ke schválení.

Vyjádřil jste se, že nedostatkem současného ÚS je jeho názorová jednobarevnost. Bylo by podle vás na škodu, kdyby v tom příštím kromě celoživotních praktiků či teoretiků práva zasedli i právníci politikové, kupříkladu členové parlamentních stran?

Nechápu, jak někdo spojil "barevnost" ÚS s členstvím v politických stranách. Já jsem měl samozřejmě na mysli barevnost ve smyslu názorové odlišnosti jistého pojetí práva, jistého pojetí společnosti, a nikoli členství či nečlenství v politických stranách.

Podle mne to není v zásadním rozporu. Právní názorová barevnost může být dána i odlišnou politickou zkušeností. Pokud vím, hned několik současných politiků vyjádřilo zájem, nebo ho minimálně nepopřelo, o členství v ÚS. Hovoří se o Petru Pithartovi, Miloslavu Výborném, Stanislavu Křečkovi, Zuzce Rujbrové i Pavlu Rychetském.

Myslím, že politik není diskreditován vůči zbytku České republiky. Naopak zkušenost osvědčená politickou praxí a uvedená v život důvěrou veřejnosti v daného člověka ve svobodných volbách je spíše pozitivní než negativní charakteristikou.

Právě postavení ÚS a jeho role ve společnosti byly jedním z neuralgických bodů, v nichž jste se zcela rozcházel s Václavem Havlem. Svému předchůdci jste vytýkal, že se na ÚS obrací příliš často a jeho prostřednictvím zasahuje do klasického procesu tvorby a přijímání zákonů. Vy nebudete?

Nehodlám si hrát s ÚS jako s jedním ze svých nástrojů. To říkám naprosto jednoznačně a doufám, že tomu každý bude věřit. První ústavní soudci vznikli v rané postkomunistické fázi. Myslím, že byli složeni buď z lidí, kteří mohli vykázat jakés takés, anglicky bych řekl credentials, což jsou česky - nevím, jak bych to nejlépe vyjádřil - asi charakteristiky v jejich životopise, to anglické slovo je hezké (doslovný překlad slova credentials zní , posudky, doporučující listiny - pozn. red.). Buď tím, že stihli něco usoudcovat, uadvokátit do února 48, to byla ta starší skupina soudců, anebo se nachomejtli u listopadového politického zvratu.

Obě tyto skupiny byly podle mého názoru v lecčems nestandardní, v lecčems netypické a nereprezentovaly to, co já bych si představoval, že je standardní životopis a sívíčko (CV, zkratka pro latinský výraz curriculum vitae, životopis - pozn. red.) ústavního soudce. Nechci se dotýkat žádného z těchto pánů, ale tento můj názor je zřetelný.

Mám pocit, že za to další desetiletí vyrostla nová generace lidí s právnickými tituly, která se mohla různým způsobem osvědčit v životě desetileté existence České republiky. Takže mám pocit, že tentokráte bude možné vybírat z daleko širšího repertoáru, než ze kterého buď bylo možné, nebo záměrně bylo vybíráno tehdy.

Ve svém kandidátském projevu 1. března jste slíbil, že jako prezident byste budoucnost českého státu ovlivňoval nikoli zasahováním do pravomocí vlády a parlamentu, ale vlastním jednáním, projevy, uvážlivým vstupováním do veřejné diskuse. Řekl jste, že nebudete prezidentem aktivistickým, ale aktivním.

Proto byla veřejnost poněkud šokována, když jste prostřednictvím premiéra Špidly zkoušel z jazykových znalostí jím navrženého ministra průmyslu a obchodu Milana Urbana a ptal se, zda budou následovat další personální změny ve vládě. Tím jste chtěl premiérovi ukázat, kdo je v Česku pánem, a odkázat ho do určitých mezí?

Teď hrajete obdivovatelku a fanatickou stoupenkyni pana premiéra.

To ani omylem.

Já to ale respektuji a na to máte určitě jako novinářka právo.

Nechápu, jak jste to z mé otázky vypozoroval.

Tak za prvé. O tom, že je všeobecně nízká jazyková úroveň této vlády, cvrlikají vrabci na střeše, i když já jsem nikoho z nich nezkoušel - ale vrabci si to na té střeše cvrlikají. Kdyby byl jmenován ministr zemědělství, spravedlnosti, pro místní rozvoj nebo životního prostředí, tak by mě nenapadlo se ptát na jeho jazykovou výbavu. Ptal bych se na to u dvou osob, u ministra zahraničí a ministra obchodu. Proto jsem si dovolil se zeptat a myslím, že to byla otázka naprosto na místě.

Ve své kariéře ministra, premiéra, předsedy Sněmovny jsem na mnoha zahraničních akcí byl na stejném panelu s ministry obchodu nejrůznějších zemí prvního, druhého, třetího světa a vím, že pro ministra obchodu účast na takovýchto aktivitách a naprosto suverénní pohybování se v této mezinárodní komunitě a hovor bez tlumočení je životní nezbytností. Jestli toto někdo interpretuje jako Klausův aktivismus, tak je to velmi žalostná věc a samozřejmě vím, že někteří ti slavní komentátoři vašeho deníku byli mezi těmi, kdo velmi silně tuto kauzu hráli.

Další věc, o které jste se zmínila, je, že jsem si dovolil jako prezident vládu jmenující, ministry jmenující a odvolávající slušně se zeptat předsedy vlády, jestli tuto změnu plánuje jako na jistou dobu poslední nebo jestli má ještě něco jiného v záloze. Kdybych se ani na toto nemohl zeptat, tak myslím, že by bylo dobré sem najmout nějakého robota, kterého bychom naprogramovali a on by funkci prezidenta mohl velice úspěšně vykonávat.

Prezident Havel se vás takto také vyptával, když jste byl premiérem?

Prezident Havel, myslím, celou řadu věcí v politice vládní, jmenování velvyslanců, jmenování celé řady dalších funkcionářů, hrál velmi intenzívně.

Ještě k vaší předchozí odpovědi - znalost cizích řečí je důležitá, ale ne rozhodující. Třeba bývalý ministr financí Ivo Svoboda mluvil asi pěti jazyky, leč z vlády byl odvolán kvůli obvinění ze tří závažných hospodářských trestných činů. Tudíž o kvalitě člověka a jeho profesionální způsobilosti to zas až tolik nevypovídá.

Paní redaktorko, já nemluvím o kvalitě člověka ani o profesionálních schopnostech, já mluvím o jedné konkrétní funkci, která se jmenuje ministr obchodu a neznalým čtenářům vašeho tisku musím sdělit, že to není ministr obchodu ve staré terminologii, ale že to je ministr zahraničního obchodu.

Podstatou mé otázky ovšem bylo, že z vaší strany nemohlo nejít o záměrné špičkování premiéra, neboť jste přece musel vědět, co v této věci praví ústava. Totiž že tento váš dotaz prakticky nijak nemohl ovlivnit, zda na dotyčném člověku, i kdyby nakrásně uměl jen česky, a navíc ještě špatně, premiér bude trvat či nikoli.

To není pravda. Já nemám šanci podle ústavy někoho neodvolat, ale mám šanci někoho nejmenovat.

Podle ústavy předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády.

Já se teď nechci přít o interpretaci. Ale já tomu rozumím tak, že do odvolání nemám vůbec co mluvit, ale není pravda, že nemám co mluvit do jmenování.

Chcete tím říci, že budete mluvit do jakéhokoli dalšího jmenování a s premiérem debatovat o každém ministerském kandidátovi?

Myslím, že by bylo velmi žádoucí, abych se nedověděl návrh na ministra, kterého mám jmenovat, jen tak náhodou ze sdělovacích prostředků, ale že by bylo docela rozumné, aby se předseda vlády o tom se mnou přišel alespoň poradit.

Avšak jako prezident bych i při eventuálním nesouhlasu velmi zvážil, jestli přesto, že se mi tento kandidát na danou funkci vhodný nezdá, chci s vládou vést boj a toho člověka nejmenovat nebo si pouze postesknout, že se podle mého názoru nevybírá dobrý kandidát, a jmenovat ho.

Asi rezolutně popřete, že v daném případě hrálo roli, že Milan Urban se stal ve vládě nástupcem Jiřího Rusnoka, který se veřejně přiznal k vaší podpoře v prezidentské volbě.

Ať by byl jeho nástupcem kohokoli, učinil bych stejný dotaz.

Spekulovalo se, že Rusnoka jmenujete svým poradcem. Už se stalo?

To jste si vy novináři mezi sebou možná spekulovali.

Čili není?

Nemám do této chvíle žádného poradce. (Rozhovor se konal v pondělí odpoledne - pozn. red.)

Je známo, že s prezidentem Havlem jste jako premiér v minulosti občas neformálně povečeřel, i když o přátelství mezi vámi se mluvit nedalo. S premiérem Špidlou jste jako předseda ODS měl evidentně lidsky chladný a politicky vyhraněně negativní vztah. Byl byste s ním schopen dnes jít na soukromou večeři?

Myslím, že bychom to klidně udělali.

Jako k bývalému politickému protivníkovi tedy ke Špidlovi žádnou zášť necítíte?

Celou svou politickou kariéru jsem založil na respektování ústavních pravomocí a otázka zášti či nezášti zde nehraje vůbec žádnou roli.

Po čtyřiceti dnech vašeho prezidentského období se objevují analýzy, že ač jste na počátku tvrdil rezolutně opak, každý váš krok je snahou odlišit se od Václava Havla, ba přímo krokem v Havlově protisměru. Především se to týká vašich zahraničněpolitických aktivit. Co si o takovém hodnocení myslíte?

V žádném případě není mým cílem, abych se co nejvíce distancoval od politiky svého předchůdce. Ale v žádném případě ani neplatí, že bych chtěl jeho politiku vnitřní či zahraniční kopírovat. Jestli on vyjel na svou první návštěvu v roli prezidenta na jeden den do Německa, já jsem odjel na Slovensko. Jestli někdo slovně hrál tzv. Visegrádskou čtyřku (V4), tak já musím říci, že jsem jako první dva státy navštívil tzv. visegrádské země, Slovensko a Polsko. Takže hledat za každou cenu nějaké cílené přetržení kontinuity... Z mé strany určitě nikdy nebylo prováděno a ani by mě nenapadlo takhle uvažovat.

Problém je, že vaše návštěvy na Slovensku, a hlavně v Polsku vyzněly jako jednoznačné distancování od visegrádského procesu, od jeho významnosti. Jasně jste uvedl, že podstatnější z hlediska obsahu než cestování po zámcích je obchodní výměna a z geopolitického pohledu než vztah ze zeměmi V4 jsou kontakty se sousedními státy.

O této věci jsem samozřejmě přesvědčen, protože žádný myslící člověk, ani redaktor Práva...

Co tím chcete říci?

Ale to jsem nemyslel nijak ve zlém. Prostě chci říci, že ani redaktor Práva si určitě nemyslí, že je pro nás významnější vztah s Maďarskem než s našimi sousedy, Rakouskem a Německem. Jestli to někdo chce obhajovat, ať tento názor napíše, a přečtěme si argumenty, kterými nám něco takového bude objasněno. A já je třeba přijmu nebo nepřijmu. Ale zdá se mi to zcela absurdní, že by někdo něco takového vůbec hájil. To je k té S4 či V4.

Za druhé, já jsem vždy říkal, že i visegrádský zájem u nás existuje. Pouze jsem se tázal, jakou váhu tento zájem ve srovnání s jinými našimi zájmy má. Nic více, nic méně. Říkal jsem, že chci dát do rovnováhy slova a činy, neboli to, co se opravdu dělá, s tím, co se jenom povídá. Myslím, že spoustě lidí, která se zaklíná antiklausovsky visegrádskou spoluprací, o tuto spolupráci vůbec, vůbec nejde.

Je to pouze politická hříčka, což odmítám. Já okamžitě zbystřím, když mi někdo řekne o konkrétním projektu, který by se mohl realizovat v gesci čtyř zemí, které tvoří tzv. V4. A jsem okamžitě ochoten takový projekt podporovat. Ale protože si myslím, že jde jenom o politickou hříčku, tak ve mně automatická čidla zareagují a říkají - na to nesmíš naskočit.

Podstata věci je podle mne jinde. V posledním měsíci jste dal výrazně najevo, že budete vždy a všude prosazovat zájem republiky, ať už v rámci V4, Evropské unie, při spolupráci s USA, a to bez ohledu na tlaky a mínění ostatních zemí. V Německu jste doslova řekl: "Já zastupuji českou pozici. Jen ten, kdo žádné stanovisko nemá, se musí k někomu připojovat." Klíčová otázka tedy zní, do jaké míry budete nekompromisně prosazovat svébytnou politiku, avšak osamoceného českého státu?

Kdybyste teď tuto otázku položila bez toho naprosto nesmyslného adjektiva, které jste tam nevím proč přidala - osamoceného - tak bych s ní stoprocentně souhlasil. Osamoceni nejsme. My jsme tisíci nitkami propojeni do nejrůznějších středoevropských, evropských a světových uskupení a o žádné osamocenosti nemůže být ani řeči.

Jde o to, že...

Slovo osamocenost je hrubý politický útok vůči mé osobě. Ale přesto prohlašuji, že je mou ústavní povinností hájit zájmy této země, protože jsem byl do funkce prezidenta zvolen občany České republiky, a já si troufám říci, že občany, protože nemáme jiný mechanismus, jak vyjádřit občanský názor než prostřednictvím Parlamentu ČR.

Nebyl jsem zvolen občany zemí Visegrádské čtyřky, tedy Slovenska, Polska, Maďarska - možná by volili jiného našeho prezidenta nebo možná byste byli překvapeni, že by též volili mne. Nejsem zvolen prezidentem ani jedním občanem zemí evropské patnáctky. A nejsem zvolen prezidentem ani občany Spojených států amerických. Proto je mým úkolem a povinnosti hájit české zájmy a hájit maximální míru suverenity České republiky. To je jediný zájem a jediná úloha, kterou mám.