Expremiér zdůrazňuje, že se do žádných funkcí nehrne. To by bezvýhradně platilo, kdyby soc. dem. oplývala politiky schopnými podat Zemanovy ideje tak sugestivně, že by se k nim připojila většina straníků. Skutečnost je ale jiná. ČSSD takovými lídry nejenže neoplývá - prostě je nemá.

Tuto bídu náhlý vzestup Jiřího Rusnoka coby vůdce zemanovců jen potvrdil. Je přece bizarní, když skupina, která se hlásí k levici, musí sáhnout po ekonomovi s liberálními sklony, který je politicky blízký ODS a za prezidenta volil Václava Klause.

Nelze proto vyloučit, že v případě Zemanova znovuzapojení do činnosti soc. dem. by tlak jeho spolupracovníků po krátkém čase natolik zesílil, že by musel čelit naléhavé výzvě k návratu se vším všudy, tedy i do funkcí. Nyní však vyvolala zpráva o možném expremiérově návratu jiné reakce.

Nejtvrdší byl Zemanův nástupce Vladimír Špidla: Sám by si měl především uvědomit, že svým krokem poškozuje zájmy strany. Otevřená válka mezi bývalým a současným šéfem vlády a strany trvá. Špidlovi sekundovala Petra Buzková či, poněkud zaobaleněji, Lubomír Zaorálek. Stanislav Gross se omezil na větu, že Zemanovy úvahy bere na vědomí, neoficiálně však dává znát, že se s bývalým šéfem v případě jeho comebacku nespojí.

Na opačném pólu stojí soc. demokraté, kteří by naopak vůdcův návrat uvítali. Jsou to návštěvníci Zemanova vysočinského obydlí a jsou mezi nimi i ministři předchozí vlády. Pozitivně se k této zprávě postavil také Rusnok. Nedávný sjezd ovšem ukázal, že tato skupina není s to získat ve straně většinu. Přiznal to i sám Zeman, když řekl, že šlo o třetinu delegátů.

K změně stavu by proto potřebovali hlasy těch, kteří nejsou ostře vyhranění pro- ani protizemanovsky. Předseda poslaneckého klubu Petr Ibl a ministr kultury Pavel Dostál zřetelně naznačili, za jakých podmínek by byla tato část ČSSD ochotna Zemana znovu vyslechnout: nesmí opakovat destruktivní postupy, jimiž byl pověstný, a musí přijít s jednoznačně pozitivním programem.

V tomto postoji je patrné, že politická scéna za dobu od expremiérova odchodu prošla vývojem, jemuž se přizpůsobil i někdejší Zemanův rival, tenkrát drsný útočník, nyní muž snažící se o pověst sjednotitele Václav Klaus. Na dotaz, zda skýtá dnešní Zeman aspoň minimální záruku, že by se mohl vrátit jako odpočatý a moudrý státník s úchvatnou politickou koncepcí, těžko však najdou soc. demokraté jinou odpověď než negativní.

Systém vzkazů z Vysočiny, k němuž Zeman pro komunikaci se svou stranou sáhl, není efektivní metodou, jak zlepšit vnitřní poměry v ČSSD. Obsahuje buď banality (Vládnout se musí umět), nebo povely (Špidla, Gross a Zaorálek musí odejít), postrádá přitom vizi další cesty, po níž soc. demokraté - bez ironie - doslova prahnou.

Zeman vysočinského období je zároveň pouhým stínem někdejšího nezdolného lídra s obrovským tahem na branku a fascinujícím osobním nasazením. Chtěl být českým prezidentem, neuspěl, a rozčilen porážkou utekl z Hradu. Vyjádřil silné přání, aby Špidla nebyl znovu zvolen předsedou ČSSD, ale rovněž ztroskotal. Kromě toho už i vlastním příznivcům pije krev tím, jak po každém klopýtnutí spustí mantru: Jsem spokojený důchodce, poslouchám skřivánka a je mi fajn. Právem mu zazlívají, že ztratil jiskru a že se schovává v pohodlí chalupy, zatímco oni kvůli němu dostávají od spolustraníků přes ústa.

Rozčilení, které po předčasném zveřejnění úvah o návratu ovládlo Zemana a ty soc. demokraty, kteří se ho stále drží, je proto pochopitelné. Pokusný balónek, který možná nechtěně vypustili, totiž narazil na strop Zemanových možností a napověděl, že jako politik má už budoucnost za sebou.

PRÁVO 18. dubna 2003