Khaki stany, maskovací sítě, polní kuchyně, nemocnice, umývárna, bariéry z pytlů s pískem, všudypřítomný ostnatý drát a za ním chlápci v uniformách Military Police. Dostat se do tábora je neskutečný problém a to i pro novináře, o veřejnosti ani nemluvě. "Sem nikdo nesmí," vrtí hlavou rezolutně hlídka u závory. Výjimku povoluje až velitel tábora, poručík Michael Reed, v civilu Plzeňák Michal Kindl.

V polní jídelně nabízí colu -v lahvi stejné jako v pětačtyřicátém - z bedny také jako v pětačtyřicátém, k tomu Lucky Strike, rovněž vzor 45, cigareta uvnitř je ovšem současná. "Každý fasuje krabičku na den, k tomu tabulku čokolády a pomeranč," líčí Kindl, pardon, Reed, a připouští: "Jasně, že s tím mezi sebou kšeftujou."

Tábor 2nd Infantry Division není žádný pionýrák. "Budíček, rozcvička, snídaně, vyvěšení vlajky, denní program, oběd, pořadové cvičení, střelby, přednáška -dnes na téma, jak rozeznávat zajaté fricky z wehrmachtu a SS," cituje velitel z denního rozkazu. "Večeře je v šest a po ní následuje osobní volno ve městě," dodává. Porušení discipliny se netrestá zastřelením ani u vojenského soudu, ale v krajním případě končí vyloučením z tábora.

Devadesát procent věcí v plzeňském ležení jsou dochované originály, k dobové dokonalosti jsou dotažené i jídelníčky, kde nechybí třeba obligátní fazole. A hygiena? "Studená voda je k dispozici, teplá na holení se fasuje od kuchaře," konstatuje Reed.

Jedna vada na kráse se ale najde -místo latrín se vzadu krčí chemická WC. "Suché záchody nám město nepovolilo. Tak musíme chodit tamhle na ty. Ale jsou až za hranicí tábora," zdůrazňuje velitel.