A zda je teď před námi už jenom pouhý týden či měsíc nebo až celý rok bojů, destrukce a množství "vedlejších škod". Co vůbec víme?

S určitostí například pouze to, že Američané, Britové a přifařené sbory "koalice ochotných" nakonec způsobí vojenskou porážku i těm nejelitnějším Saddámovým ozbrojencům - o tom od počátku, ba ještě před počátkem nepochyboval snad nikdo. Mocenský rozval totalitního režimu strany Baas je nabíledni: dva kohouti, cizí okupant a domácí tyran, na jednom zakrváceném smetišti pospolu nezůstanou. Jeden se vypaří.

Není však vůbec jasné, v jakém "občanském" prostředí bude posaddámovský Irák odvíjet nit svých dalších dějin. Baasistický režim nebyl totiž jen inkarnací zla, zvláště ne v první fázi svého bytí od konce 60. let. S jeho jménem je spojena modernizace země, kterou náhodou bylo z čeho zaplatit. Když v první polovině 70. let zavřeli naftoví šejci Západu ropné kohouty, Saddám tak neučinil - a z tržeb za ropu financoval nejen svoji obrovskou armádu, ale i pozoruhodné vzdělávací programy a plošnou elektrifikaci.

Ztratil tento režim v následné krizi - a ve vlastní zločinné deviaci - 80. a 90. let skutečně veškerou sociální oporu? Je mentalita Iráčanů vskutku připravena akceptovat dobrodiní "internacionální pomoci" cizích vojsk, dočasně umístěných na jejich území?

V rámci uhlazování nejhorších rozporů mezi USA a Evropou si státní tajemník Colin PowelI a britský ministr zahraničí Jack Straw v Bruselu notovali, že ne především OSN, NATO či Evropská unie, ale Spojené státy a Velká Británie, jejichž vojáci "na bojišti umírají", budou rozhodovat o poválečném uspořádání Iráku. Ale i britská strana se zhrozila americké představy, že v čele okupantské vlády americko-britských expertů má stát generál. Takovou vládu "v duchu starých koloniálních časů", pravil Strawův tajemník Mik O"Brien, "je třeba odmítnout". Co nechce ani Londýn, má vesele přijmout irácký lid?

Je na knihu, nikoli na komentář popis obsahu Pandořiny skříňky, kterou intervence v Iráku pro celou oblast i pro svět otevírá. Vyskakují z ní apokalyptičtí koně nových "uražených a ponížených" bin Ládinů, schopných všeho. Vyskakují z ní Kurdové, největší národ na světě (30 miliónů) bez vlastního státu, sídlící a zabíjený či trpící v Iráku, Íránu i v natoidním, prý demokratickém a brzy evropském Turecku. Národ, používaný teď Američany - po Severní alianci v Afghánistánu a po UCK v Kosovu - jako "americká pěchota" na severu. Národ, jemuž řekli, že "územní integrita Iráku zůstane zachována".

Pozorovatelé trnou i tehdy, uvažují-li o možné správě země iráckou opozicí. Jeví se jim jako shluk rozhádaných vůdců, léta odtržených od problémů své vlasti, či dokonce jako hejno malých, stejně nevypočitatelných Saddámů. Znalci jsou na infarkt, když slyší Ariela Šarona či Donalda Rumsfelda zvedat prst nad Íránem a Sýrií, dalšími "darebáckými státy", které by mohly čelit "vážným následkům".

Hraje se vabank. Nelze říci, co bude dál.

Jen jedno - vedle budoucího vojenského vítězství invazních sborů - je jisté, a to již od okamžiku, kdy padl první výstřel této války: vojenským útokem bez rezoluce Rady bezpečnosti a mimo rámec sebeobrany, definované Chartou OSN, byl již dokonán zločin proti míru. Jeho pachateli jsou ti, kdo vyslali vojska se slovy "s OSN nejlépe, bez OSN stejně". A možná i česká vláda, která "není součástí útočící koalice, ale stojí na její straně" (Cyril Svoboda). A která vyslání 7. polní nemocnice s ostrahou do Iráku opisuje povědomými slovy o "humanitární misi" se souhlasem sankčního výboru OSN - nebo bez něho. Nic nevadí, vždyť okupační vláda, o které sní generálové v Pentagonu, má nést velmi působivé jméno: Úřad pro obnovu a humanitární pomoc Iráku.

Tohle je cesta do pravěku mezinárodního práva. Přesněji: do 17. století, kdy ctihodný jurista Grotius v knize De jure belli ac pacis poprvé definoval praxi a podstatu agrese: "Snaha ovládnout jiné proti jejich vůli pod záminkou, že je to pro ně dobré."

PRÁVO, 5. dubna 2003