A pokud by náhodou někdo chtěl v této nanejvýš nevhodné souvislosti meditovat o Klausově tendenci k populismu, může zabřednout do spekulací velmi nešťastných, protože smysl a účel toho dopisu čistou myšlenkou zpochybnit nelze.

O čem jedině se dá diskutovat, je způsob a styl, jímž se prezident snaží oslovit lidi, jimž zřejmě nerozumí a ani rozumět nemůže. Volat k odpovědnosti člověka v tom duševním rozpoložení, v němž se rodí myšlenka na manifestační sebevraždu nejbolestivějším možným způsobem, to svědčí o naprostém nepochopení.

Mladí lidé v takové situaci přece právě ve svém činu spatřují nejvýraznější způsob, jakým mohou projevit starost o celý tento svět. Je to samozřejmě výsledek úvah natolik neobvyklých a nezdravých, že je jen málokdo ze šťastnějších lidí může pochopit, ale přinejmenším jejich dopisy na rozloučenou takový záměr vždy dokládají.

Asi nejnešťastnější pasáží prezidentova dopisu je však ten odstavec, v němž svým adresátům vyčítá a vyjmenovává, že přece mají všechny dostupné způsoby sebevyjádření k dispozici a (doslova) kdo chce prosazovat své vidění světa, má nepřeberné spektrum možností a příležitostí.

Jde přece o to, že sice žijeme v nejkrásnějším z možných světů, v němž jsme si tak báječně všichni rovni, že se pan Brown může klidně soudit s firmou General Motors, ale přece jen jakousi shodou okolností páni Brownové zpravidla prohrávají. Jinými slovy, každý má možnost prosazovat své vidění světa, ale ne každý má moc je prosadit. A právě v tom spočívá onen zdroj zoufalství mladých lidí, nadaných či postižených pocitem spoluodpovědnosti za stav zeměkoule: mohou si sice říci své, ale nikdo je neslyší.

Nebudu však Václavu Klausovi podsouvat neochotu to pochopit a nebudu v tom nepochopení hledat cosi jako aroganci. On je prostě jiný, je ztělesněním úspěšnosti, je silný a vyrovnaný a zřejmě není nadán uměním pochybovat. To mu ale nelze vyčítat.

Mnohem lepší by asi bylo, kdyby se podobně jako on pokusily přecitlivělé mladé lidi oslovit vnímavější a citlivější osobnosti, které k nim svým ustrojením mají blíž a jejichž apel tedy může být účinnější. Nikdo z nich se nemusí stydět, že je jejich věčný ideový soupeř Klaus předběhl, rozhodnost je přece zase jeho silná stránka. I navzdory výhradám je tedy třeba ocenit, že byl první, kdo se pokusil.

PRÁVO 4. dubna