Hlavní obsah

Exministr Moldan: Na zlepšení životního prostředí neměl zásluhu Klaus, ale vláda

Právo, Jan Martinek

První český ministr životního prostředí Bedřich Moldan v rozhovoru pro Právo vzpomínal na předlistopadovou i polistopadovou dobu a formování tuzemské ekologické politiky, ale mluvil také o současných výzvách, které představují klimatické změny.

Foto: Archiv ČTK

Bedřich Moldan

Článek

Jak vzpomínáte na listopadovou revoluci 1989 a na dny bezprostředně po ní?

Tehdy jsem byl místopředsedou Ekologické sekce Biologické společnosti při Akademii věd. Osmnáctého nebo devatenáctého listopadu jsme se sešli v jedné hospodě a okamžitě se usnesli, že je potřeba celou věc podpořit. Sepsal jsem takový pamflet a odnesl jej do Občanského fóra do Laterny magiky.

Shodou okolností se v těch dnech konal sněm Českého svazu ochránců přírody, kam jsem přišel za Ekologickou sekci, a zase jsme společně dali dohromady text o tom, že podporujeme studenty. Ještě koncem listopadu mi zavolala sekretářka tehdejšího předsedy české vlády Františka Pitry, ať ho hned přijdu navštívit. Vzal jsem si košili a kravatu a šel jsem za ním do Lazarské ulice, kde jsem se ani nestačil napít kafe, když se mě zeptal, jestli se nechci stát ministrem životního prostředí.

Takové ministerstvo tehdy ani neexistovalo…

Měli jsme ministerstvo vnitra a životního prostředí, což nebylo úplně ono, byla to spíš kamufláž a nic to neznamenalo. Šestého prosince byla schůze české vlády a tam se mluvilo o tom, že je potřeba ono ministerstvo vůbec definovat a začít budovat.

Pověřili mě, abych si to vzal na starost, a jmenovali mě zatím ministrem bez portfeje s tím, aby ministerstvo životního prostředí začalo fungovat k prvnímu lednu. Což nebylo hodně času.

Jak se předlistopadový režim vypořádával s ekologií?

Péče o životní prostředí tu existovala, měli jsme například zákon o památkové péči a ochraně přírody, který byl špatný, ale existoval, a na starost jej mělo ministerstvo kultury.

Pak tu bylo ministerstvo lesního a vodního hospodářství, které připravovalo vodní zákon, mělo na starost i ochranu ovzduší, mohly se vyhlašovat například smogové situace. Což sice nikdy nikdo nedělal, ale teoreticky to existovalo. A v roce 1989 bylo zřízeno ministerstvo vnitra a životního prostředí, což spočívalo v tom, že se nabralo dvacet úředníků, kteří si dali na dveře cedulku a neměli žádnou náplň. Ministerstvo nebylo vybavené žádnými kompetencemi.

Pojďme tedy zpátky ke vzniku ministerstva.

Během těch čtyř týdnů jsem dvacet hodin denně běhal a sháněl a dal jsem dohromady návrh kompetenčního zákona, protože od něj se muselo nové ministerstvo odvíjet. V něm muselo být jasně řečeno, že existuje voda, lesy, půda atd. a že to má na starosti ministerstvo životního prostředí.

Kompetence se podařilo nastavit velmi široce a úřad začal skutečně 1. ledna 1990 fungovat. Měl jsem velké štěstí, že jsem se mohl spolehnout na kolegy z Ekologické sekce, kde byli nejen odborníci na životní prostředí, ale i ekonomové a právníci.

Podařilo se zrušit tři orgány státní správy, z toho dvě ministerstva a jeden úřad: skončilo ministerstvo lesního a vodního hospodářství a ministerstvo výstavby a stavebnictví a lidé se převedli na MŽP. Skončil také Český geologický úřad. Všechny ty lidi jsem dostal pod sebe a všechny jsem je vyhodil. A hned následně jsem zase, po pečlivé úvaze, velkou část vzal zpátky, protože bylo třeba, aby úřad začal co nejdřív pracovat.

Základní zákony byly připravené během jednoho až dvou let.

Vaším úkolem bylo nastavit novou environmentální politiku státu. Co byla největší výzva?

Určitě legislativa a zavedení základních pravidel. Jak jsem říkal, naštěstí jsme měli k ruce právníky a měli jsme dobré povědomí o environmentálních zákonech, které už v té době platily v zahraničí, a o evropských směrnicích. Naším velkým vzorem bylo například Holandsko, zčásti také Německo a Rakousko a některé věci jsme holt vymysleli sami.

Například jsme ustanovili Českou inspekci životního prostředí, Státní fond životního prostředí, v řádu týdnů a měsíců byl hotový návrh zákona o ochraně přírody, což byla neuvěřitelná rychlost. Základní zákony byly připravené během jednoho až dvou let.

S jakým dědictvím socialismu v oblasti životního prostředí jste se tehdy museli vypořádat?

Obecně se říká, že nejvíc znečištěnou zemí byla tehdy Německá demokratická republika. Když přestala existovat, tak jsme na tom byli nejhůř my a Česká republika na tom byla ještě hůř než Slovensko. Měli jsme naprosto katastrofálně znečištěné životní prostředí, a to se týkalo naprosto všeho, především ovzduší. Situace v severních Čechách, na Ostravsku, ale i v Praze byla naprosto strašlivá. Což vedlo k tomu, že například v Teplicích byly demonstrace za čistý vzduch ještě před listopadem 1989.

Už v roce 1983 jsme na žádost tehdejšího premiéra Lubomíra Štrougala vypracovali v Ekologické sekci zprávu o stavu životního prostředí. Ta zpráva dorazila nejen Štrougalovi na stůl, ale také na Západ. Byla publikována ve Francii a v dalších zemích, vysílala ji Svobodná Evropa a posléze ji převzala i Charta 77.

Informovanost byla veliká a lidé věděli, že životní prostředí je v katastrofálním stavu, což komunisté dříve zatajovali. Ale od poloviny osmdesátých let se už o tom vědělo. Tím pádem lidé považovali za zásadní prioritu radikálně zlepšit životní prostředí a zákony, které jsme posléze připravovali, měly širokou společenskou podporu. Když jsem přišel do České národní rady, poslanci mě plácali po ramenou a říkali, že je to dobře, že nesu další zelený zákon.

Klaus nám nijak nebránil, ale klíčové byly ty první roky, kdy fungovala česká vláda.

Exprezident a expremiér Václav Klaus říká, že k největšímu zlepšení životního prostředí došlo za jeho vlád. Má pravdu?

To má samozřejmě pravdu, i když on na tom žádnou zásluhu neměl. Federální vláda s tím neměla nic společného, když už, tak zásluhy by měla česká Pithartova vláda. Klaus nám nijak nebránil, ale klíčové byly ty první roky, kdy fungovala česká vláda.

Když se pak rozdělila federace, tak jsme pokračovali dál. Na federální úrovni existoval výbor pro životní prostředí, který vedl Josef Vavroušek, a později byl pověřen vedením Miroslav Macek, který měl za úkol od svého principála Klause ten výbor zlikvidovat, což provedl.

Zpupnost a arogance nafoukaných lidí je mi cizí, řekl Klaus ke klimatické konferenci

Domácí

Později jste byl odvolán kvůli vykonstruovanému obvinění ze spolupráce se Státní bezpečností. Jak to tenkrát bylo?

Česká národní rada ještě před platností lustračního zákona vytvořila komisi, která prověřila všech dvě stě poslanců, a všichni dostali jakési osvědčení. Kdo byl pozitivně lustrován, tak se buď v tichosti vytratil, nebo předstoupil před plénum a obhajoval se.

Například jeden poslanec se hájil, že studoval vysokou školu a podepsal nějaký papír, aby ho pustili do zahraničí, ale jinak s nimi nikdy nespolupracoval. Tak zůstal poslancem. Já jsem byl odvolán, ale ještě předtím, než se zjistilo, že u mě žádná spolupráce s StB nebyla.

Tedy vás chtěl někdo záměrně poškodit?

Samozřejmě. Nebyla k tomu žádná fakta, ale z důvodu presumpce viny mě odvolali. Pak se ukázalo, že to nebyla pravda. Došlo k poměrně dramatické schůzi na půdě České národní rady, jeden poslanec vystoupil na moji obranu, že je potřeba něco udělat, abych byl veřejně očištěn. Tajemník té komise byl zbaven mlčenlivosti, předstoupil před plénum a řekl, že jsem s StB nespolupracoval.

Pro vás to ale znamenalo konec ve vysoké politice, alespoň na nějakou dobu.

Ministrem jsem už nebyl, ale dodnes jsem členem TOP 09 a mezitím jsem zastával řadu různých funkcí. Byl jsem členem české delegace pro přistoupení k EU, to byla vládní funkce. Ještě za ODS jsem byl zvolen do Senátu.

ODS jste zakládal, pak jste ze strany odešel. Proč?

Nebyl jsem spokojen s její ekologickou politikou. Já jsem nikdy nechtěl být členem Strany zelených a podobně, vždy jsem tvrdil, že přijde doba, kdy všechny mainstreamové politické strany budou muset mít rozumnou ekologickou politiku, a chtěl jsem k tomu přispět. U ODS se mi zdálo, že se mi nepodařilo partaj nasměrovat a kolegy přesvědčit, tak jsem neviděl jinou cestu než ze strany odejít.

ODS nedávno představila program, ve kterém se k zelené politice vrací, jak to hodnotíte?

Samozřejmě to sleduju a beru to jako jisté zadostiučinění. Doufám, že to myslí vážně, a vítám to. Jen aby jim to vydrželo, což nevím. TOP 09 ale zelenou kartu vytahuje už delší dobu a snad to děláme dobře, ačkoliv preference nejsou momentálně zrovna hvězdné.

Ekologická témata se dnes hodně přetřásají, především díky studentským protestům. Těm jste nedávno vyjádřil podporu.

Zcela určitě, a trvám na tom.

Studenti říkají jen „vážení politikové, kapitáni průmyslu a jiní rozhodující činitelé, račte naslouchat vědcům“. Nejsou to žádní alarmisté, ale zdůrazňují to, co říkají vědci.

Máte pocit, že obavy, které mladí lidé sdílejí – tedy že je kvůli klimatickým změnám nečeká žádná budoucnost –, jsou relevantní?

Myslím, že jsou velmi relevantní. Zrovna před několika dny byla publikována petice zhruba 11 tisíc klimatologů, kteří upozorňují na to, že katastrofický vývoj klimatické krize je velmi reálný a že rozhodně doporučují politikům, aby to vzali vážně a něco s tím dělali. A ti studenti říkají jen „vážení politikové, kapitáni průmyslu a jiní rozhodující činitelé, račte naslouchat vědcům“. Nejsou to žádní alarmisté, ale zdůrazňují to, co říkají vědci.

Hlavní zjištění oněch vědců jsou velmi závažná, je třeba to vzít maximálně vážně. Česká vláda se ale k tomu staví pořád velmi laxně, ačkoliv pan premiér rád prohlašuje, že jsme jediná země, která plní pařížskou dohodu, což není pravda.

Jak vůbec hodnotíte ekologickou politiku současné vlády?

Ne moc pozitivně. Na jedné straně dělá kroky, které jsou v pořádku: byla přijata strategie adaptace na klimatickou krizi, nedávno byla schválena novela zákona o ochraně přírody a krajiny, která se týkala Šumavy, to je pozitivní krok. Pořád ale chybí slušný zákon o odpadech, o ochraně půdy, zákon o vodě by potřeboval novelizovat. To by bylo na dlouhý, samostatný rozhovor. Chtěl bych zdůraznit, že se to netýká jen ministerstva životního prostředí, ale vlády jako celku.

Nastavuje stát například mechanismy, abychom se rozumně vypořádali s hrozícím suchem?

Jisté pozitivní kroky tu jsou, ale otázka zní, jak to promítnout do širší politiky. Mám na mysli například zemědělské hospodaření, které není příznivé. Snad bude schválena novela, podle které se jedna plodina bude moci pěstovat maximálně na třiceti hektarech, ale i těch třicet je pořád moc. Jsou plánována různá opatření na zadržování vody v krajině a podobně, ale zatím nevidím, že by byla dostatečná. Je to zatím polovičatá cesta.

Co říkáte na argumenty řekněme klimaskeptiků, kteří říkají, že alarmistům nejde ani tak o klima jako spíš o změnu společenského řádu a zaškrcení svobody?

Samozřejmě to není pravda. Jisté je, že takzvaní alarmisté říkají, že je potřeba udělat zásadní změny. Ty ale nespočívají v tom, že by se měl zničit kapitalismus nebo demokracie. Jsou potřeba reformy, například v bankovním sektoru, kde se mluví o tzv. zelených financích. To znamená, že se bere v úvahu jiné zaměření finančního sektoru, který by měl podporovat investice směrem k adaptaci na klimatickou změnu.

Když se podíváte na to, jak se k tomu staví například OECD, což rozhodně nejsou žádní alarmisté ani levičáci, tak ti poslední dobou vydávají spoustu metodických materiálů o zelených financích, o restrukturalizaci finančního systému, tak aby to bylo adekvátní výzvě, kterou představuje klimatická krize.

Má vaše sympatie i hnutí Rebelie proti vymření, jehož členové pořádají ve jménu změny klimatu například blokády silnic, ale i nemocnic?

Oni jsou trochu extrémní, ale jasně říkají, že výzva je tak vážná, že nelze vystačit s prostředky vymezenými zákonem. Pohybují se na hraně zákona a někdy i za ní. Já pro ně mám velké pochopení, ačkoliv nejsem typ, abych se takových demonstrací osobně účastnil. Jsou to lidé, co opravdu nesou kůži na trh a burcují zbytek společnosti.

Je třeba říct, že Rebelie proti vymření neprotestuje ani tak proti změně klimatu jako spíš proti ničení živé přírody.

Uvrhli jsme Zemi do stavu klimatické nouze, varují vědci

Amerika

Sám jste jako první přeložil zprávu Římského klubu Meze růstu, vydanou už v roce 1972. Ta mimo jiné předpokládala úplné vymizení některých přírodních zdrojů, ty obavy se ale nenaplnily.

Po letech se ukazuje, že ty výpočty byly správné, ale vedly k předpokladům, že třeba dojde zdroj cínu. Nebyl tam zakalkulován pozitivní technologický vývoj a další řada věcí.

Základní poselství Mezí růstu ale je, že není kompatibilní ekonomický růst s tím, jak zachovat přírodní zdroje a čisté životní prostředí. Nikoliv to, jestli dojde cín. Je to stále téma, které není plně dořešeno, a stále se o něm diskutuje, i třeba v rámci OECD.

Existuje hnutí „Degrowth“, které říká, že ekonomický růst nelze tolerovat, protože vede k destrukci. Je to složitá otázka, záleží, jak se růst pojme, ale definitivní odpověď stále ještě nepadla.

Reklama

Výběr článků

Načítám