Američané a Britové své tažení prezentují jako osvobozovaní akci; osobně si myslím, že v její úspěch tajně doufá většina Iráčanů - to jen tzv. mírový tábor evropských intelektuálů záměrně pomíjí možnost, že nejen zbrojaři a naftaři v USA, ale i Iráčané si mohou přát válku.

Takové osvobozování má ale - zdá se - své mouchy. Mnoho Iráčanů si pamatuje brutalitu, s níž se bagdádský režim pomstil i na civilistech za kurdské a šíitské povstání zkraje 90. let, a nyní jsou proto ve vyjadřování sympatií cizím vojákům velmi opatrní. Jiní jsou zase opatrní proto, že před 11 lety je Američané do rebelie ponoukali, a když se pak povstání topilo v krvi, dal Washington od těchto událostí ruce pryč. A konečně vidíme i případy lidí, do kterých irácké provládní milice střílejí už proto, že chtějí opustit těžce zkušenou Basru a zajistit potraviny a vodu pro své děti - dobře živený Iráčan přece nemůže být prezentován jako nebožák stíhaný imperialistickou agresí.

Nechme stranou statisíce či milióny Iráčanů, kterým se tažení proti Saddámovi (Iráku, Arabům, islámu - to podle nátury) nezamlouvá vůbec. Podívejme se na ty, kdo se už nyní, na samém počátku stále zašmodrchanější války, postavili po bok Američanů dokonce před kamerami světových televizí.

Jak se Američané postarají o bezpečnost Iráčanů, jimž vnukli představu, že jejich osvoboditelská mise bude trvat jen pár dní? Třeba o toho muže s botou - žije na území držených spojeneckými silami? Nebo žije ve vesničce, již znovu obsadily republikánské gardy? Anebo už nežije vůbec?

Zajímá to někoho z Američanů, anebo si s citlivostí sobě vlastní nevědomky pěstují další komanda amatérských pilotů-sebevrahů?

PRÁVO 1.dubna