Jako růžová nit se těmito diskusemi táhl nářek, jak zle je na tom strana s osobnostmi, s jednotou, i s tou stranickou disciplínou že je tak na štíru, že snad i včelaři na tom jsou líp. Socdemácký folklór, tedy pomlouvání spolustraníka, který právě opustil diskusní hlouček, jen kvetl a dokazoval, že každý přítel nemusí být vždy přítelem jinému příteli, když je to pomalu ideový nepřítel.

V sále se mezitím rodilo usnesení, kterým sjezd nakonec ocenil práci a zásluhy předchozího předsedy strany Miloše Zemana, který se vysoce zasloužil o úspěchy státu i vzestup celé naší společnosti. Bylo přijato optickou většinou. To je výraz, který používá řídící schůze, když se mu zdá, že rukou pro je tolik, že nemá smysl nechávat ty zvednuté ruce počítat.

Opticky je nesporné, že Zeman má veliké zásluhy o ČSSD. S tím vzestupem celé naší společnosti by snad mohl souhlasit někdo opticky neduživý. Je ale faktem, že delegáti sjezdu musí z definice mít na nose silné stranické brýle. Nezaznamenal jsem tedy, že by někoho z debatujících delegátů v kuloárových hloučcích, natož ze sjezdové tribuny napadlo, jak souvisí zásluhy Miloše Zemana o soc. dem. s jejím současným stavem, kterého tolik želí.

Bylo mnohokrát popsáno, jak Zeman doslova vyluxoval veškeré politické okolí ČSSD, aby stáhl do strany všechno, co bylo proti tehdejšímu Klausovi. Sám expředseda se tím ostatně často chlubil. Zemanovi se podařilo vytvořit údernou sílu, které velel a s níž dosáhl splnění svého plánu - zapsat se do českých dějin jako nesmazatelná politická postava. Jakmile stranu opustil, začala se rozlézat jako balón, s kterým se kopalo nad míru pevnosti materiálu. A právě tehdy se ukázalo, že ČSSD, vyhnaná prášky podle Zemanovy metody, nemá osobnosti, jednotu ani vnitřní kázeň.

Zemanova osobnost v jeho vrcholném období byla opravdu mimořádná v dobrém i ve zlém a bylo by nesmyslné dnes hádat, co by bylo, kdyby tohoto politika začátkem 90. let v soc. demokracii nebylo. Přesto, jen tak cvičně.

Jestliže by ČSSD po hradeckém sjezdu v únoru 1993 pokračovala pod vedením Jiřího Horáka nebo jeho favorita Jiřího Paroubka, případně předčasně zemřelého Pavla Nováka, čekala by ji pravděpodobně cesta bezvýznamného politického spolku, byť by se opíral o ušlechtilé recepty klasického sociáldemokratismu. Neobsadila by prostor od středu doleva, jak se to neomaleným a vítězným tahem povedlo Zemanovi. A kdyby se šance vstoupit na toto neobydlené území s vynikající strategickou polohou chopil jiný politický subjekt, pak by hrála úlohu silné opozice místo ČSSD časem jiná strana.

Vydržme ještě chvíli u tohoto volného rozjímání a zkusme si představit, že by to mohli být komunisté. Nikoli ti, které známe dnes a pro které je výhodné setrvávat v poloze protestní síly těžící zároveň ze značného zastoupení v parlamentu, které je ovšem k ničemu nezavazuje a nevyžaduje od nich žádnou odpovědnost. Bez Zemana v ČSSD by se možná komunistická strana nakonec přetransformovala v sociální demokracii. Nesmysl? Možná, ale ve většině postkomunistických zemí se tak stalo. Nejpovedenější kousek předvedl dříve vysoce postavený komunista, pak nejvýše postavený soc. demokrat a nakonec prezident Aleksander Kwaćniewski, o němž se hovoří jako o případném generálním tajemníkovi NATO.

Čtenáře, který toto všechno pokládá za pusté tlachání, si dovolím unavit už jen jednou jedinou poznámkou: Dnešní ČSSD má sociálnědemokraticky znějící program, a nemá přirozeného politického partnera, jednotu, štábní kulturu ani disciplínu. Dnešní KSČM má disciplínu, štábní kulturu, jednotu, ale obsahově působí jako ozvěna starých časů. Mechanické spojení těchto dvou celků do harmonické podoby je z řady důvodů pouhým snem. Českou levici tedy čekají krušné roky. I o to se - patrně jen tak mimochodem - zasloužil Miloš Zeman.

PRÁVO 1. dubna