Jejich počet v Česku dlouhodobě roste. Potvrzují to analýzy problémů, s jakými se děti a mladiství obracejí na pracovníky Linky bezpečí. Nejrizikovější skupinu představují děti a dospívající mezi 12. a 15. rokem života.

Sebepoškození podle psychiatrů není nepodařená sebevražda. „Je to často volání o pomoc, kdy si dítě či mladistvý neumí poradit se svými problémy,“ vysvětluje psychiatrička Dana Kertészová. Podle expertů to není dobrá reakce na zátěž, ale je to zpracování emoční tísně. Všichni, kteří se sebepoškozují, říkají, že je to úleva a že je to nebolí fyzicky, protože psychická bolest je bolestivější.

Sebepoškozování se častěji řeší u dívek

Avšak jsou i případy, kdy to dotyčný praktikuje pouze z nudy či zajímavosti, poukazuje vedoucí Linky bezpečí Kateřina Lišková.

Sebepoškozování je přitom závislostní chování, takže se jedná o začarovaný kruh napětí, ublížení si, výčitek, po kterých opět stoupá napětí, které může vést k dalšímu ublížení si.

Příčin, proč dítě či dospívající sáhne k tak radikálnímu činu, je mnoho. Zjednodušeně lze říci, že se může jednat o potřebu uvolnit napětí, něco cítit, být v kontaktu se sebou, svým tělem, o snahu upoutat pozornost, poukázat na určité potíže, nebo se může jednat o příznak duševního onemocnění. Roli samozřejmě mohou hrát i trendy mezi mládeží, dodává Lišková.

Podle Kertészové to signalizuje možnou budoucí poruchu osobnosti.

Děti mohou sebepoškozením reagovat na dlouhodobě neřešené problémy, jako je rozvod, domácí násilí či zneužívání atd.

„V kontaktu s námi na Lince bezpečí hodně záleží na tom, v jaké fázi sebepoškozování se děti nalézají. Některé píší ve chvíli, kdy na ně jde nutkání se například říznout, a potřebují se poradit, co udělat, aby to zvládly překonat a neřízly se. Nebo si už ublížily a chtějí poradit, jak ošetřit ránu a co udělat pro příště, aby nutkání ublížit si odolaly,“ popisuje Lišková.

Zájem rodičů zásadní

Děti se ale také radí o tom, jak rány maskovat, nebo naopak jak se svěřit rodičům, že si ubližují a že potřebují odbornou pomoc, aby to překonaly. Zajímá je, kde takovou pomoc najít.

Sebepoškození je podle Kertészové signál pro rodiče, aby pátrali, co se děje, sedli si s potomkem, mluvili s ním a zabývali se jím.

Rodiče, kteří zjistí, že jejich dítě na sebe vztáhlo ruku, způsobilo si zranění, by především neměli propadnou panice, nereagovat unáhleně, nebo dokonce začít dítě obviňovat, že je slaboch, či ho zesměšňovat. Rozhodující je zachovat chladnou hlavu. A pak začít s dítětem či mladistvým sdílet jeho starosti, aby cítilo opravdový zájem.

Rozhodující je trávit se svým dítětem volný čas, dát mu jasně najevo, že jste zde pro něj, připraveni mu pomoci, nabádají experti.

Sebepoškozování je celosvětový problém. Studie provedená na Florida Atlantic University navíc u mladistvých v USA odhalila novou formu sebepoškozování. Jde o takzvané digitální sebepoškozování, kdy dospívající anonymně publikují, rozesílají a sdílejí zprávy ponižujícího a urážlivého charakteru o vlastní osobě.