Například se zdá důležitější, zda premiér politicky přežije v čele strany a jakou sestavu místopředsedů bude mít on - nebo kdokoliv jiný - z vůle delegátů po ruce. A která ministerská křesla se po sjezdu nahnou do podoby šikmé plochy, ať už partaj personálně pojede dál postaru či ponovu. Různé další kauzy visí ve vzduchu a jsou stejně vzrušující jako zjišťování míry účasti českých socialistů na nich. A nejde jen o Klause na Hradě či o agresi v Iráku. Jde také o míru ochoty seškrtat sociální výdaje v rámci reformy veřejných financí a zprivatizovat pojistku na stáří reformou důchodovou...

Před sjezdem to chvíli vypadalo, že vrcholem sociálně demokratické hlubinné filozofie má být vyjádření rázné distance od KSČM. Dovednost sčítání a odčítání je totiž u nás všeobecně rozšířená, socialisti a komunisti mají ve Sněmovně 111 poslanců, zatímco vláda jen 101, a bohumínské usnesení o zákazu planého snění o "jednotné levici" je tu a tam zpochybňováno. A tak Středočeši z odborného týmu ČSSD zpracovali analýzu o přece jen - v jádru uváženo - neostalinské povaze KSČM. To aby delegáti netápali.

Vladimír Špidla netápe zcela určitě. V souladu s analýzou odmítl už pro středeční Právo "strategické partnerství" své strany s komunisty. Neboť Grebeníčkova partaj se odvažuje tvrdit, že - pravil šéf socialistů - "hlavním rozporem současné společnosti je rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromým charakterem přivlastňování". A čtyřikrát se takřka ve všech pádech ohradil proti revolučnímu překonání tohoto rozporu, proti revolučnímu úsilí, proti pomatenému snu o socialistické revoluci i proti revoluci bez přívlastků. Jistě, historicky lze chápat toto kropení ďábla svěcenou vodou levého středu.

Ale z jakého konce začnou socialisté rozmotávat zašmodrchané klubko světa v okamžiku, kdy - tak to řekl předseda Sněmovny Lubomír Zaorálek sjezdovému Právu lidu - "kapitál si znova klade za cíl ovládat zcela lidský život"? V okamžiku, kdy na celé planetě plejáda nekomunistických, až antikomunistických teoretiků, ba praktiků láme nad kapitalismem hůl jako nad "hrozbou" (spekulant George Soros) a prorokuje konec celého systému "do pětadvaceti let" (sociolog Immanuel Wallerstein)?.

Rozpor mezi společenským charakterem hudebních nahrávek (jejich celosvětovým šířením po internetu) a jejich soukromým přivlastňováním výrobci CD musely před časem řešit americké soudy, aniž by cokoliv podstatného vyřešily. A věru nekomunistický odpůrce všech totalitních katechismů, liberální filozof Václav Bělohradský, tentýž rozpor vyřešil "pohledem na planetu Zemi ze satelitu". Z této rozhledny spatřil a nezamlčel, že "právní definice soukromého statku a soukromého jednání, na níž je náš systém založen, ztrácí ve veřejném prostoru průmyslových demokracií svou racionální legitimnost".

Nevím, zda liberální filozof uvízl v neostalinismu nebo zda dokonce hlásá revoluci, jestliže s pomocí svého satelitního zraku spatřil toto: "Demokracie je stále viditelněji násilím průmyslových oligarchií na lidstvu jako celku." Vím ale najisto, že sociální demokracie by ve svých myšlenkách neměla zůstat u hloubení zákopů vůči těm, kdož se kdysi - s revoluční písní na rtech - stali převodovou pákou jedné východní despocie.

Sociální demokracii nezbývá, než aby sama zvážila současné reálné možnosti naplnění úkolu, jenž jí dosavadní dějiny "přidělily": hledání trojího kompromisu mezi kapitálem a prací, trhem a státem, konkurenceschopností a solidaritou. Věci se totiž mezitím vyvinuly tak, že kapitál získal vrch nad prací a trh nad státem - a konkurenceschopnost solidaritu zcela pohltila. Tahle nerovnováha je daleko nebezpečnější než deficit veřejných financí.

Zejména podle kvality návrhů, jak tento "sociální schodek" nejlépe vyrovnat (a nikoliv jen podle stanoviska ČSSD k Iráku) se senátor Richard Falbr dozví to, co by zřejmě moc rád věděl: "Buď jsou to socialisti, anebo to socialisti nejsou."

Po tomhle sjezdu stále ještě místo odpovědi zůstane zřejmě jen otazník. A tedy naděje.

PRÁVO 29. března