Mohu si dovolit být ještě přesnější a onu příčinu pojmenovat. Je jí účast strany US-DEU v koaliční vládě. Od vzniku této vlády je to "hřích", který se předsedovi strany Vladimíru Špidlovi s různou intenzitou předhazuje.

Vlivná část socialistických politiků se totiž domnívá, že ohledy, které jejich strana musí na koaličního pravicového trpaslíka mít, okrádají ji o plody velkolepého volebního vítězství a že tyto ohledy znemožňují ČSSD uskutečňovat její program. A že lépe by bylo vládnout menšinově, pokud ne rovnou v nějaké symbióze s ODS.

To všechno je ovšem nesmysl v závorce, to celé na druhou. Za prvé ve sněmovních volbách dostala ČSSD hlasy jen asi osmnácti procent oprávněných voličů. S takovým listem těžko hrát durcha. Za druhé vadí-li skupině přátel pravicovost US-DEU, co si slibují od spolupráce s ODS? Konvertovala snad tato strana k liberálně levicové filozofii? Zapomněli už přátelé přátel, jak bývalý premiér Zeman na pokyn tohoto opozičně smluvního partnera měnil ministry, ačkoliv se statečně tvářil, že tak činí ze svého rozhodnutí?

A proč by se dnes vůbec Topolánkova strana měla hrnout do náruče soc. dem.? ODS na opoziční smlouvě prodělala, ČSSD díky Špidlovi nikoliv. ODS nemá dnes proč a kam spěchat. Je tu však ještě jedno lákadlo. Vždyť sněmovní volby vyhrála levice, to jest ČSSD a KSČM! Levicovost českých komunistů je ovšem povahy virtuální.

Tu dopomohou k prezidentskému úřadu symbolu "podvodu století" (Zemanův výrok o Klausově kupónové privatizaci), tam vyzvou své členy k odporu proti levicové Evropě a v Husákovi vidí nejlepšího prezidenta posledního čtvrtstoletí. Kdyby socialističtí přátelé alespoň letmo nahlédli do dějin své strany, zjistili by, že česká sociální demokracie neměla a nemá nepřítele, který by jí šel po krku urputněji.

Po první válce vítěznou sociální demokracii komunisté rozložili, v třicátých letech to pro ně byli "sociálfašisté", po únoru ji polknutím zrušili. Stále stejní nereformovaní komunisté známého ražení. Nové či staronové vedení ČSSD na výběr vlastně nemá. Mělo by si přiznat alespoň v noci pod peřinou, že Špidla jako politik zvládl přinejmenším to základní: umění možného.

PRÁVO 29. března