Kdyby řekl "slyšel jsem o tom, avšak nyní se připravuji na pochod do Prčic", byla by to odpověď adekvátní. Avšak tím, že otevření kanceláře zhodnotil jako nepatřičnost, dodal jí na významu.

Žádný přitom nemá, a to z několika důvodů. Za prvé si v Česku obchodní kancelář může otevřít každý, kdo chce. Za druhé naše vztahy s Německem určuje jednak smlouva z roku 1992, jednak pozdější Deklarace. Za třetí ani deset podobných kanceláří vedle sebe nemůže nic změnit na tom, že partnerem české vlády v otázkách česko-německých vztahů byla, je a bude vláda německá.

Kancelář, kterou šéf landsmanšaftu a poslanec Evropského parlamentu Bernd Posselt pyšně nazval "sudetoněmeckým velvyslanectvím", lze tedy chápat maximálně jako agitační středisko. Něčeho takového by se mohl bát jen ten, kdo si není jist svou pravdou. Ostatně, není to krásná kafkiáda, to "sudetoněmecké velvyslanectví" v Praze?

S bývalými českými Němci, odsunutými (vyhnanými) po válce, je kříž. Německé menšiny byly před válkou v mnoha evropských státech. Ze všech byly buď úplně, buď částečně, odsunuty (vyhnány). Avšak jen "naši" Němci cítí se být Němci mimořádnými: jakousi speciální národnostní skupinou, zvláštním společenstvím s jakýmisi speciálními právy. Přisoudilo-li jim Bavorsko statut zvláštního kmene, je to věc Bavorska, nikoliv naše. Jednu výsadu však někdejším českým Němcům rád přiznám. Byli totiž prvními Němci mimo říši, kteří hlasitě a v drtivé většině volali po tom, že nechtějí žít v demokratickém státě, ale v nacistické Hitlerově diktatuře.

A možná že jim bylo v Československu špatně a že byli utlačovaní? Nebudu vypočítávat počet německých vysokých, středních a základních škol. Až si půjdu na ono "velvyslanectví" pro akreditaci na mnichovské pivní slavnosti, zeptám se Bernda Posselta, zda on či jeho rodiče museli se už v prvním ročníku školy učit česky. Já německy ano a Apfel a Birne si pamatuju dodnes. Psal se rok 1944 a odnárodňování Čechů, kterému naši Němci v roce 1938 otevřeli dveře, bylo na pořadu dne.

Přesto si myslím, že divoký odsun Němců bylo svinstvo, tzv. amnestijní zákon jakbysmet, řádný odsun nezbytná hanebnost a že Němcům, kteří u nás zůstali, cosi dlužíme. Ale z toho agitačního střediska mne hlava nebolí.

PRÁVO 28. března