Spor mezi britskou vládou a většinou EU, v níž se prosazuje Německo, Francie, Belgie a Řecko, je jistě vážný, avšak ke krizi EU nepovede. Jinak se to má s proamerickými postoji osmi kandidátských států (Maltu a Kypr teď neuvažuji). Před jejich připojením se klade dokonce otázka, jak dopadne. Vždyť o něm budou rozhodovat v západní Evropě i občané, často přímo v referendech.

Budou nás chtít? Naši připravenost na tolerantní multikulturní soužití postavené na právu hodnotí podle postojů vlád, ne obyvatelstva. O tom, co si o válce v Iráku myslí Češi či Estonci vědí zrovna tak málo, jako my víme o postojích Portugalců nebo Irů.

Rozhodující proto může být, že žádná vláda kandidátských zemí nenazvala útok na Irák agresí, neřekla, že útočná a preventivní válka je nepřijatelná, neboť je podle mezinárodního práva zločinem. Neřekla, že Bushova vláda porušila článek 2 Charty OSN a že oslabila, ne-li ochromila, světovou kolektivní bezpečnost. Za toto mlčení Špidlovy vlády nás budou soudit evropské národy už letos a napřesrok.

Ale ani významné politické síly často nenazývají věci pravými jmény, ve východní i západní Evropě. U nás tvoří výjimku KSČM. Lze však připustit, že česká vláda se tancem mezi vejci s americkou agresí z vlád přistupujících zemí nejméně ztotožnila. Ve východní Evropě, od Pobaltí, přes visegrádské země až po Balkán, se USA opírají o sice slábnoucí, avšak stále prestižní antikomunismus a o strach z Ruska. Odpovídá to manichejskému, černobílému vidění světa, který je vlastní Bushovu morálnímu a náboženskému fundamentalismu a jeho vládě.

Mravní úpadek, jenž postihl USA příchodem republikánů po demokratech, tak brzdí zpracování a překonání důsledků čtyřicetileté stalinistické diktatury. Pomáhá konzervovat primitivní a iracionální postoje, pramenící z nevědomostí či vlastního selhání v minulosti. Přestat je svádět na jiné, odlišné národnosti či víry, a postavit se na vlastní nohy bývá problémem pro občana i společnost.

Bushovy USA potřebují nepřítele, vtělené zlo. Postupně jimi byli lidé různých, ba nesouměřitelných vin - Miloševič, Usáma bin Ládin a Saddám Husajn. I v naší části Evropy mají antikomunisté své symboly zla všech zel, tu Miloševiče, Lukašenka či Putina. A ti nejtvrdší považovali za zloduchy Walesu, Mečiara, někteří i Havla. Tím se nezastávám ani Lukašenka, ani Putina či Mečiara, snažím se jen pochopit rozdíl mezi uvažováním ve všech souvislostech a černobílým pohledem na svět, který ovšem není žádným americkým vynálezem.

Dělení na starou a novou Evropu není důsledkem rozrůzněnosti postojů k řešení irácké krize. Do značné míry ho vypěstovaly právě USA, už v době, kdy se rozhodly rozšířit NATO o deset nových členů. Učinily tak i za cenu praktického rozpuštění NATO, na něž se kvůli pokračujícímu upevňování a rozšiřování EU a její nepříjemné emancipaci mohly čím dál tím méně spoléhat. Během irácké krize se americké snahy proti evropskému sjednocení a emancipaci projevily naplno.

Sjednocovací proces toto rozpolcení Evropy snad přežije. Ohrožen je ale další vývoj EU. Posíleny budou představy o Evropě pouhého volného trhu a volné koordinace silných členských států, které u nás zastávají ODS a její člen Václav Klaus. Naděje na konfederální a možná v budoucnu i federální Evropu, založenou na decentralizaci, subsidiaritě a místní a regionální samosprávě, je i kvůli postojům vlád kandidátských zemí k válce proti Iráku nyní slabší než před válkou.

Uznání, že prezident republiky Václav Klaus v souladu se svým přesvědčením prosazuje spíše evropské než americké přístupy k Iráku, a paradoxně tím podporuje společnou zahraniční politiku budoucí Evropské unie, kterou odmítá, je jen slabou náplastí na bolest, jíž naše část Evropy trpí.

PRÁVO 26. března 2003