Vážení a milí spoluobčané,

rok 2004 sice skončil teprve před několika hodinami, ale už teď je minulostí. V průběhu včerejší noci jsme si ho jistě nechali proběhnout před očima. Za něco jsme se pochválili, ale za něco jsme na sebe pyšní nebyli. Z něčeho máme velikou radost, něčeho je nám naopak moc líto. Pro některé z nás to byl nejkrásnější rok života, pro jiné ten nejhorší.

Díky těmto velmi odlišným osobním prožitkům se naše hodnocení právě skončeného roku liší. Dělíme se na optimisty a pesimisty, na ty s věčně rozesmátou tváří a na škarohlídy, na úspěšné a neúspěšné. Nenechme to tak. Ať ti první zkusí nebýt nepokorní a těm druhým ať podají pomocnou ruku. Nedopusťme, aby mezi jedněmi a druhými vznikl příkop, který by nás rozděloval. Nenechme si nikým vzít tu poměrně vysokou míru jednoty, která u nás - až dosud - převažovala nad - také stále přítomnou - nevraživostí, nepřejícností a závistí.

Pro Českou republiku jako celek to byl rok, který z vývoje posledních let nijak výrazně nevybočil, a to ani v dobrém, ani ve špatném. Ekonomika rostla - v současných evropských poměrech - tempem solidním, nicméně nedostatečným na to, abychom se v dohledné době přiblížili výkonnosti a bohatství zemí západní Evropy. Nezaměstnanost sice nerostla, ale - zejména v některých regionech - je stále neúnosně vysoká. Růst cen se naopak trochu zrychlil a bylo by nedobré, aby toto zrychlování pokračovalo.

Přes opakované sliby politiků jsme neuvedli do pořádku naše státní finance a kupředu jsme se nepohnuli ani v tolik potřebných reformách zdravotní péče a penzijního systému. Méně se nás rodí než umírá, což některé z nás trápí, ale neměli bychom z toho znervóznět a neměli bychom svolit k tomu, aby se v tom stát pokoušel něco krátkozrace líbivého dělat. V loňském roce se v naší zemi vybudovalo mnoho věcí, postavily se nové silnice, nadjezdy a podjezdy, obytné domy a supermarkety, školy i hotely, což je jistě dobře, ale my neméně dobře víme, že to - samo o sobě - lidské štěstí nezvyšuje.

Jako již standardní evropská země jsme se stali členy Evropské unie. Protože jsme se na to dlouho připravovali, sám 1. květen se pro naše životy nestal žádným viditelným předělem. Probíhající změny, a nejsou malé, byly a jsou plynulé. Leckdy je proto ani nevnímáme, ale vědomi bychom si jich být měli. Týkají se nás.

V žádných ze tří letošních voleb nepřevýšila voličská účast 30 procent. Voliči nám tím naznačili, jaký význam a sílu dávají svému vlastnímu hlasu a řekli nám tím i o tom, co si myslí o institucích, kterých se tyto volby týkaly. I tak ale výsledky voleb ukázaly na rostoucí sílu parlamentní opozice a na problémy některých stran současné vládní koalice.

Ve volbách do Evropského parlamentu voliči vybrali nejenom 24 prvních poslanců, vyslaných z naší země po téměř celém století opět do ciziny (posledními před nimi to byli naši zástupci ve vídeňském sněmu), ale nepřímo vyvolali i dílčí změnu naší vlády a zejména výměnu na postu jejího předsedy.

Volba třetiny nových senátorů změnila rozložení sil v horní komoře našeho parlamentu a díky tomu máme nového druhého nejvyššího ústavního činitele naší země.

Krajské volby poukázaly na rostoucí sílu krajů v naší zemi a ve většině případů vedly k potvrzení pozice dosavadních hejtmanů i dosavadních krajských koalic. Voliči nám sdělili, že si v krajích žádnou zásadní politickou změnu nepřejí.

Podíváme-li se za naše hranice, je zřejmé, že rok 2004 klid a mír ve světě nenastolil a že nás nezbavil hrozby mezinárodního terorismu. Nedošlo také k ukončení válečného stavu v Iráku. Byli jsme naopak svědky nových případů lidmi způsobeného lidského utrpení, zejména v Súdánu a v ruském Beslanu. V posledních dnech roku nám v jihovýchodní Asii příroda opět ukázala jakou má nad námi moc a jakou nezměrnou lidskou tragédii dokáže rozpoutat.

I v naší zemi jsme prožili věci, ze kterých nemůžeme mít jenom radost. Patří mezi ně zhrubnutí a zvyšující se povrchnost naší veřejné diskuse, stále větší počet pokusů o personální diskreditaci politických rivalů na úkor úsilí o vítězství ve věcném sporu, blamáž s trojím jmenováním našeho kandidáta na funkci evropského komisaře, vpád moderní techniky (a lidí za ní schovaných) do našeho soukromí prostřednictvím odposlechů telefonních rozhovorů a navíc úniky jejich obsahu do médií.

Z toho všeho vycházejme při pohledu na rok příští. Rok 2005 se nesmí stát rokem bezejmenným a bezobsažným. Nesmí zůstat rokem, o kterém si za 365 dní řekneme, že prostě uplynul. Všichni ti, kteří mají ideály, mají názory a mají vize, kteří v ně skutečně věří, kteří jsou v cestě za nimi schopni přinést i osobní oběť a kteří nezaujímají jen účelové postoje, se musí pokusit přispět k nalezení cesty vpřed.

Naše demokracie je již patnáctiletá a stojí na prahu své dospělosti. Važme si toho. Važme si možností, které nám nabízí. Važme si svobodných voleb a svobodné soutěže politických stran. Pěstujme i všechny další formy lidského a občanského spolčování, protože jsou nepostradatelnou součástí systému založeného na regulérní soutěži politických stran. Nezapomínejme ale na to, že se nemohou stát jeho náhražkou.

Nechť jsou předmětem našeho snažení obyčejné, lidské, konzervativní, trochu tradicionalistické, a proto neideologické cíle. Zdůrazněme úctu k rodině, dětem a stáří. V tom má každý z nás téměř neomezený prostor k projevení své odpovědnosti. Je to opravdu jen na nás. Stát není ani správcem, ani majitelem lidských životů. Jejich správci a majiteli jsme my sami. Nechme také stranou mesiášské, spasitelské postoje. Nechtějme vytvořit "nového člověka". Chtějme maximum svobody pro autentické chování každého z nás, se všemi našimi nedokonalostmi. Učme se rozlišovat mezi kritikou a kverulantstvím. Važme si toho, co u nás lidé dokázali. To by měl uznat i ten, kdo by řadu věcí udělal jinak, a třeba i lépe.

Od demokraticky zvolených představitelů vlády, parlamentu i regionálních a místních zastupitelstev v roce 2005 chtějme odvahu k řešení problémů, tah na branku, tvůrčí přístup a hlavně vědomí odpovědnosti a pocitu pokory při službě těm, kteří je do těchto jejich funkcí vynesli.

Dívejme se do roku 2005 s optimismem. Přispějme k tomu, aby byl rokem dobrým.

Václav Klaus