Jediné, co mohlo soud přesvědčit, byly posudky lékařů, sexuologů a psychiatrů. Někteří odborníci přitom přiznávají, že ani kastrace nemusí úplně odstranit sklon vraždit. Ti druzí se domnívají, že se vyznají v zákoutích lidského mozku, což se pak někdy ukáže jako velká iluze.

Doporučení ale musela být přesvědčivá, snad i jednoznačná, když soud položil Jiřímu Strakovi pod vánoční stromeček svobodu. Nezbývá než doufat, že odpovědnost k veřejnosti u nich byla stejně silná jako profesní suverenita, a že soud si na Ježíška nezahrál předčasně.

Jiří Straka měl smůlu (a veřejnost štěstí), že své zločiny spáchal po dožití patnáctileté hranice věku. Mohl tak být zavřen někam, odkud se jen tak nedá utéct.

To čtrnáctiletý vrah z Kmetiněvsi, který si v lednu za oběť vyhlédl spolužačku, je na tom líp. Stát neví, co si s nekrofilním sadistou počít, protože zákon na něho nemůže. Nemáme specializované zařízení, ve kterém bychom ho drželi a léčili stranou od lidí, a v osmnácti bude volný. Může se oženit na druhém konci republiky a jeho manželka třeba nebude tušit, že má vedle sebe vraždící zrůdu, protože zákon dnes ani nepovoluje seznámit veřejnost s totožností dětského vraha. Ne pro senzacechtivost, ale pro ochranu před ním.

Možná se odborníkům skutečně po létech podařilo proměnit agresivního a asociálního psychopata Jiřího Straku v beránka. Trojnásobný vrah docela jistě neujde mediálnímu zájmu, třeba o něm nějaký podnikavec napíše muzikál. Na pozůstalé po jeho obětech, jestli od té doby měli vůbec pěkné Vánoce, si pochopitelně tenhle svět nevzpomene.

PRÁVO 22. prosince