Byl to den jako každý jiný na vojenské základně v afghánské horské poušti, kde v té době měla Česká republika svůj rekonstrukční tým. Kdo z vojáků nebyl na výjezdu v terénu s českými inženýry, cvičil na základně nebo trávil vzácné osobní volno. Stejně tak Lukáš.

Vše se ale změnilo, když přiletěla – a nebylo to nic neobvyklého – tálibánská raketa a mladý desátník nestačil doběhnout do krytu. Střepiny z rakety a také kousky betonu ho srazily k zemi a závažně mu poškodily mozek. Vše ostatní, co se s ním následující měsíce dělo, zná jen z vyprávění. Nejdříve ho zdravotníci naložili do vrtulníku a převezli do nedaleké vojenské nemocnice v Kábulu k operaci. Druhý den už letěl do Česka a do vojenské nemocnice v pražských Střešovicích.

Rok a půl nemluvil

Dva měsíce po příletu z Afghánistánu ležel v umělém spánku. Jeho stav byl kritický – selhávaly mu orgány, praskla mu plíce, tělo mu napadla infekce. Lékaři už připravovali Lukášovy blízké na nejhorší, ale nedošlo k tomu. Když se Lukáš probral, nemohl mluvit a s okolím komunikoval pouze mrkáním.

Lukášovi rodiče – Dagmar a Jiří – se toho ale nezalekli a svému synovi i světu ukázali, co je to rodičovská láska. Nemluvil více než rok a půl. „Trénoval jsem hovory v hlavě. Dobré bylo, když mi máma četla. Staré pověsti české nebo dalajlamu. A doteď si ty sáhodlouhé texty pamatuju,“ řekl Právu Lukáš. Kvůli poranění hlavy mu mozek nekomunikoval se zbytkem těla.

Nemohl se vůbec hýbat – a navíc se jeho svaly a šlachy dostaly do křeče a začaly se zkracovat. „Hlavně na nohách – a s tím mám problém dodnes,“ posteskl si Lukáš.
Kromě rodičů mu na pomoc přispěchal i mladší bratr Tomáš, který je také voják a odsloužil už několik zahraničních misí.

Ze začátku se mnou museli dělat všechny pohyby, ale pak jsem je už dokázal sám.Lukáš Hirka

Zažádal velení armády, aby ho převelelo do střešovické nemocnice. „Začal pracovat na příjmu a když si odsloužil svou šichtu, tak přišel za mnou a ošetřoval mě,“ popsal Lukáš. Rodiče brzy vyčerpali veškerou dovolenou a jezdili do Prahy z 300 kilometrů vzdáleného Frýdku-Místku jen o víkendech. „Ale bylo to pro nás neúnosné, a tak jsme využili nabídky z vojenské nemocnice v Olomouci,“ vzpomíná maminka Dagmar.

Tam se sice o nemohoucího pacienta postarali, ale jeho stav se nelepšil. „Rehabilitace tam probíhala jen dvacet minut denně, a to se rodičům nelíbilo,“ připomněl Lukáš. Po čase se jim podařilo najít sanatorium v Klimkovicích u Ostravy se speciálním neurorehabilitačním programem, kam to neměli tak daleko, a tak zde Lukáš začal na plné obrátky rehabilitovat.

Navíc se dohodli s armádou a Vojenskou zdravotní pojišťovnou, aby léčbu hradila. „Bez toho bychom si pobyt v sanatoriu nemohli dovolit. I tak žena musela skončit v práci a starat se tam o Lukáše 24 hodin denně,“ řekl Právu otec Jiří.

Učí se anglicky

V Klimkovicích došlo po dlouhých měsících cvičení ke změně, kdy Lukáše terapeuti a rodina rozcvičili. „Ze začátku se mnou museli dělat všechny pohyby, ale pak jsem se už dokázal sám například převalit na bok, a to mě neuvěřitelně nakoplo,“ uvedl Lukáš.

Lukáš Hirka s bratrem Tomášem

Lukáš Hirka s bratrem Tomášem

FOTO: Foto archív Lukáše Hirky

Teď už se dokáže pohybovat pomocí chodítka, i když po dvou operacích nohou to není bez bolesti. „Problém je ale hlava, protože se mi točí a nedokážu udržet rovnováhu, a proto stále potřebuji oporu,“ řekl Lukáš. Podle lékařů je ale možné, že stálým cvičením si na pohyb hlava zvykne a on dokáže chodit samostatně.

Každodenně jezdí s maminkou na dvouhodinovou terapii do Frýdku. Další hodiny cvičí doma, např. na trenažéru veslice. „Splnil se mi sen, stal se ze mě profesionální sportovec,“ směje se Lukáš.

Kromě těla trénuje hlavu – začal se znovu učit anglicky – a také se chystá studovat. Pevně věří, že se v budoucnu skutečně i obrazně postaví na vlastní nohy a třeba založí rodinu a bude pomáhat lidem, kteří se ocitnou v podobné situaci jako on.

Vzorem je slepá kamarádka

Tragická událost změnila život celé jeho široké rodině. Ne všichni se k tomu podle Lukáše ale postavili čelem. „Zranění a hendikep je velké síto na kamarády i příbuzné,“ řekl Lukáš. Dodal, že tragédie měla i pozitivní dopad. „Není možné se na zranění dívat jen depresivníma očima, je na tom i hodně optimistického. Získal jsem víru v boha, nové kamarády a přátele a poznal jsem, jak mám úžasnou rodinu,“ řekl Lukáš.

Armáda má zájem se na Lukášově příběhu poučit a to je pozitivní.otec válečného veterána

Hodně mu pomohli kamarádi z armády. Chodili za ním od začátku do nemocnice, i když si všichni mysleli, že je zcela mimo. Začátky byly proto pro ně podle Lukáše těžké, než pochopili, že je vnímá. „Nevěděli to, co vím já, že i s člověkem v kómatu se má člověk bavit jako rovný s rovným,“ podotkl veterán.

V sanatoriu si našel hodně kamarádů s podobným hendikepem např. po mozkové obrně. Velkým vzorem je mu nevidomá kamarádka, která je navíc na vozíku. „Ta je velkou inspirací. Přestože má tak těžké postižení, bere život s humorem, pořád se směje, hraje na harmoniku a krásně zpívá,“ řekl Lukáš.

Starost o veterány

Také pro rodiče to byla velká zkouška. Podle Jiřího Hirky ale po pěti letech začali doufat, že se vrátí k normálnímu životu a že veškerý svůj čas nebudou muset rozdělovat mezi práci a ježdění po sanatoriích a nemocnicích. Nejsložitější bylo podle něj přesvědčit zdravotníky, aby změnili přístup a stereotypní chování. „Hodně ale pomáhalo, když jsem řekl, že Lukáš je válečný veterán, na to lidi slyší,“ podotkl Jiří.

Podle něj je české zdravotnictví na vysoké úrovni, ale dlouhodobá pomoc těžce zraněným pokulhává. Totéž platí pro ministerstvo obrany, které si teprve zvyká, že se musí kromě veteránů ze druhé světové války – stále jich žije okolo pěti set – starat i o novodobé válečníky. Těch je od roku 1990 skoro 14 tisíc, 24 vojáků v misích zemřelo a přes stovku jich bylo zraněno, z toho desítky těžce.

Lukášův otec přístup armády chválí. „Armáda má zájem se na Lukášově příběhu poučit a to je pozitivní,“ uvedl otec. I Lukáš na svého bývalého zaměstnavatele nedá dopustit. Ministr obrany ho na konci listopadu povýšil do hodnosti praporčíka, vojáci ho stále zvou na různé akce. „Je to psychická vzpruha, protože člověk cítí, že ho nehodili do starého železa. I když nejsem v aktivní službě, tak stále patřím mezi ně,“ pochvaluje si Lukáš.

Ředitel odboru ministerstva obrany pro válečné veterány Eduard Stehlík Právu řekl, že v evidenci mají 35 veteránů, kteří se potýkají se zraněními z misí. Lukáš i jeho rodiče jsou podle něj vzorem, jak v těžké situaci postupovat. „Lukáš je velký válečník, je to kluk, který se rve s osudem, a není to pro něj vůbec jednoduché,“ řekl Stehlík. Dodal, že podobně se s nepřízní osudu rvali i další těžce zranění veteráni jako Jiří Schams, Robert Chudý nebo Ivan Vorel.

Také Stehlík věří, že se Lukáš zcela vrátí do života. „Vzpomínám si na dobu, když všichni předpokládali, že zemře, kdy jen ležel, nemluvil. A teď je schopen se postavit a ujít kus cesty.“