Se socialistickým přístupem povinné pomoci státu a společnosti mnozí souhlasí. Jiní, považující se za pravici, se řídí heslem, že každý se má halt víc starat sám o sebe, stát není zaopatřovací ústav, že. Třetí sázejí na rodinnou solidaritu, lásku a charitu. Demokratická společnost hledá výslednici těchto přístupů a inspiruje se ve vyspělých zemích, ať už švédského, nebo amerického typu.

Za akutnější než najít vyvážený model zdravotní péče lze právem považovat snahu překazit farmaceutickým firmám, uplácejícím i část lékařů, okrádání pojišťoven i přímo pacientů. Naléhavé je i stanovení nemocenské, která by snížila účelovou nemocnost - v ČR je až dvojnásobná než ve srovnatelných evropských zemích.

Přesto by se ale nemělo zapomínat na ústavní překážku snah fakticky prosazovat či legalizovat spoluúčast pacienta. Z rozpravy o zdravotnictví, jeho koncepci a nových zákonech se vytratil ústavní princip, zahrnutý v roce 1991 do Listiny základních práv a svobod: občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

Byla to fuška, tenkrát v roce 1991 to ve Federálním shromáždění prosadit. Nově se formující pravici nejvíce popuzovala ta bezplatná zdravotní péče. Pokud jde o vzdělání, tu komunisté, rašící sociální demokraté, jakož i levicoví liberálové z Občanského hnutí a slovenské Verejnosti proti násilí a část křesťanských demokratů ustáli vzdělání bezplatné jen v základních a středních školách. Na školách vysokých je podle Listiny bezplatné jen "podle možností společnosti". V obou případech, bezplatného zdravotnictví i vzdělání, rozhodovalo jen pár hlasů.

Z ústavního hlediska tedy nic nebrání přijmout zákon o školném na vysokých školách s tím, že na bezplatné vysoké školy nemáme. Zákon o péči o zdraví lidu (ano, takto se stále jmenuje, i když naši pravici pohoršuje jak ta státní péče, tak ten lid) naopak může být novelizován jen tak, že bezplatnost zdravotní péče zachová.

Myslet si, že zákon teď uzná těch faktických deset procent spoluúčasti a postaví hráz jejímu zvyšování, je iluzorní. Jsme v právním státě a náš Ústavní soud by jistě využil příležitosti, aby dokázal, že není tak pravicový, jak ho pomlouvají. Zákon by zrušil a lidu tak bezplatnost státní zdravotní péče zaručil. Tak. Nejsem si jist, zda to ministryně zdravotnictví ví. Aspoň o tom nemluví, nejen ona, ale nikdo.

Ne vše lze překlenout zákonným výkladem, třeba i o nestandardní péči. Také dávky v nemoci se řídí jiným principem než bezplatná péče, a sice zásadou přiměřeného hmotného zabezpečení při nezpůsobilosti k práci. Těžko se ale diskutuje s těmi, kteří tvrdí, že jsme bezplatnost zdravotní péče zrušili. Vláda a ministryně by měly ústavní princip bezplatnosti hájit a říci, co to je, a nešilhat po další spoluúčasti.

Zákony o zdravotním pojištění, o bezplatné zdravotní (nejen léčebné) péči i o nemocenských dávkách jsou přitom potřebné. Práva na ochranu zdraví a na přiměřené hmotné zabezpečení se totiž lze podle Listiny domáhat jen v mezích zákonů, které příslušné články Listiny provádějí, a ne přímo. Ministryni zdravotnictví držím palce. Řešení kvadratury kruhu jí ale nezávidím.

PRÁVO 15. prosince