Ukázal, že mezi mírem postaveným na appeasementu s bagdádským režimem (nebo aspoň bezbřehé důvěře v jeho ochotu dobrovolně spolupracovat se zbrojními inspektory) a rozsáhlou krvavou válkou, která by maximálně uspokojila americké militantní extremisty a výrobce zbraňových systémů a munice, může existovat řada odstínů.

Jedním z postupů, jimiž židovské bojůvky ve 40. letech vyháněly civilní arabskou populaci ze vznikajícího židovského státu, byl nenásilný teror. Pár cílených útoků a následné rozšíření nafouknutých fám o něm dokázalo dát do pohybu stovky tisíc lidí, z nichž vzešel základ dnešní třímiliónové populace palestinských uprchlíků.

Je dost možné, že Američané dnes sázejí na lehce podobnou kartu. Přičemž ovšem tlak cílených útoků nemá vyhánět iráckou populaci, ale špičky režimu, který Iráčany už 35 let ovládá. Cílené bombardování klíčových uzlů vojenské infrastruktury, výhledově možná také aparátu strany Baas, může mít zase za úkol posílit šiky iráckých přeběhlíků, a válku se Saddámovými nejvěrnějším vyhrát tímto způsobem.

V Dánsku se v úterý slehla zem po bývalém šéfovi iráckých sil generálu Chazradžím, který z Iráku uprchl v polovině 90. let. Iráčtí Kurdové upozorňují, že může mít na rukou hodně krve jejich vyvražděných příbuzných. Pro tažení proti Saddámovi ale může mít význam jiná jeho charakteristika: arabský tisk upozorňuje, že jde o schopného profesionála, který se stále těší pečlivě skrývané podpoře velké části iráckého důstojnického sboru. A tak je klidně možné, že klíčovou zprávu těchto dní otiskl ve středu panarabský list aš-Šark alavsat: Chazradžího podle něj dánské policii vyfoukli američtí agenti a generál je již připraven v Kuvajtu.

"Rozpačitý" počátek války může souviset i se stále ještě neodloženou myšlenkou vypudit Saddáma do exilu. Nabízí mu ho řada zemí. Dokonce probleskla zpráva, že v hledání bezpečnostních záruk pro volný odchod iráckého vůdce se angažují samotní Američané.

Nelze ovšem čekat, že Saddám vystoupí v televizi a odchod do bezpečí oznámí národu. Říkal by to lidem, které léta masíroval bojovnou rétorikou vzdoru - tu vůči USA, tu vůči OSN a jejím zbrojním inspektorům - a kterým rozdával kalašnikovy k obraně proti vetřelcům.

Naopak - bez ohledu na své skutečné úmysly nemůže Saddám dělat cokoliv jiného než dělá: tedy ujišťovat Iráčany, že s nimi setrvá do posledního dechu. I to ale může být součástí psychologických manévrů, které možná předcházejí Saddámovu útěku.

Zajímavou epizodou z tohoto soudku je osud středeční kachny o přeběhnutí Saddámova věrného souputníka, vicepremiéra Tárika Azíze. Zazněla nejprve z úst nevýznamného iráckého opozičního činitele v zapadlé bulharské televizi. O pár hodin později ji s odvoláním na "bulharský zdroj" oživil náměstek britského ministra zahraničí Mike O´Brien. Večer Azíz v Bagdádu osobně předstoupil před média, vyvrátil fámu o dezerci a zároveň novináře varoval, aby se z tohoto případu poučili a brali s rezervou i příští zprávy o přeběhnutí dalších iráckých pohlavárů.

Dezinformace jako trám. Jenže čí? Neschopné irácké opozice snažící se vyvolat rozkol v Bagdádu? Anebo velmi schopného vládnoucího aparátu, který už předem vytváří kouřovou clonu pro svůj skutečný odchod z bojiště?

Podobné otázky ukazují, že včerejší ranní nálety nemusejí být žádným jasným předělem mezi mírem a válkou, ale jen katalyzátorem vniřního rozkolu na Tigridu.

PRÁVO 21. března