Kdo jsou ti relativně bezbranní? Ti, s nimiž se ve srovnatelné situaci zachází méně výhodným způsobem než s jinými. Například kvůli jejich rase, národnosti, pohlaví, sexuální orientaci, věku, zdravotnímu postižení, víře či proto, že jsou bez vyznání.

Důvodová zpráva k návrhu zákona přiznává, že úprava práva na rovné zacházení a ochranu před diskriminací je u nás nedostatečná zejména ve vzdělávání, službách, bydlení, zdravotnictví i v pracovní oblasti. Ochrana je nyní roztroušena do desítek zákonů. Přijmout zákon jeden a vymezit, co diskriminací je a co ne, bylo už nutné.

Zákon bude chránit před diskriminací i lidi kvůli jejich politickému smýšlení a členství nebo činnosti v politických stranách, což uvítají zejména komunisté. A také kvůli činnosti v odborech a sdruženích, sociálnímu původu, majetku, rodu - to si potomci šlechtických rodů oddechnou. A rovněž kvůli rodinnému stavu, povinnostem k rodině, které mají třeba mladé ženy s dětmi. Zakazuje se i diskriminace z důvodu těhotenství nebo mateřství či pohlavní identifikace, například homosexuální.

Diskriminací bude i odlišování z důvodu vztahu k osobě určitého náboženství, víry nebo proto, že je bez vyznání. Oddechl jsem si, konečně mě, odpadlíka, nebude moci katolická církev exkomunikovat za to, že jsem si vzal nepokřtěnou pohanku!

Dlouhý je výčet jednání, která diskriminací nejsou, z důvodů věku, veřejného zdraví, ale i v pracovním právu. Tvrdým oříškem bylo vytvořit antidiskriminační předpis občanské společnosti a přitom uznat zájem církví na rozlišování podle víry. Hlediskem přitom bývá, zda v dané činnosti se používá veřejných peněz. Moje původní církev může být klidná - nebude postihována za to, že jejími kněžími se stále ještě nemohou stát ženy. Vláda myslela na všechno.

Vládní zmocněnec pro lidská práva předkládal návrh zákona ve dvou variantách, vláda to tak chtěla. První předpokládala vznik Centra pro rovné zacházení, nové instituce, jež měla působit v Praze. Druhou variantou bylo svěřit mediaci, tedy urovnávání sporů, a právní pomoc, včetně podávání žalob, veřejnému ochránci práv se sídlem v Brně. První varianta by si stála skoro 9 miliónů při založení a pak 21 miliónů ročně, druhá vyjde na polovinu. Obě počítají s 20 právníky.

Důvodová zpráva i legislativní rada vlády se přiklonily k variantě první, tedy pro centrum. Pro vládu byly rozhodující peníze a také stará deviza Miloše Zemana, že zakládání nových institucí je nesprávné, to ať nám raději bobtnají ty stávající.

Fakt, na nějž ombudsman sám upozorňoval, že "pachateli" diskriminace jsou ve velké většině soukromé právnické osoby, zatímco jeho úřad je zřízen k nápravě pochybení výhradně státních orgánů, nebyl pro vládu rozhodující. Ani to, že práce je založena na zcela jiných postupech a jiných zásadách. Ani příklady ze zahraničí.

Bude-li ombudsman řešit diskriminaci, ohrozí to jeho dobré jméno, které si za čtyři roky ve společnosti získal, a to přes působnost zákonem příliš omezenou a přes své téměř žádné pravomoci. Bude-li vláda příště potřebovat instituci, která bude bojovat třeba proti kuplířství a prostituci, měla by jí být určitě kancelář veřejného ochránce práv. Určitě to zvládne jako dosud všechno a hlavně - bude to stát míň peněz.