Ochranářská skupina může působit i fundamentalisticky, pokud se nespokojuje s varováním před chemickým postřikem a vysazováním smrku, nýbrž chce, aby se vše nechalo na moudré přírodě, která pod polomy dává růst novým stromkům. Lety prý les sám zhoustne! Tentýž recept měli pro Šumavu poničenou kůrovcem.

Podnikatelská skupina - a má jako v ČR vlivné stoupence v samosprávě, vládě i parlamentu - vzbuzuje sice podezření z klientelismu a korupce, ale má výhodu umírněné tváře. Tvrdí, že i ona chce chránit přírodu, a veřejnost to přijímá. Jen z čistého vzduchu žít nemůžeme a podnikání, přes ta podezření, má dnes zelenou, zvlášť když přiláká bohaté cizince - Čechy, Němce či Rusy.

Člověk již není přirozenou součástí přírody, nadmíru poškozuje přírodu, vzduch, vodstvo atd. Nejde ale jen o míru poškozování životního prostředí, ale i o míru toho využívání. A není to jen přímá úměra - čím více využíváme přírodu, tím více ji poškozujeme. Potřebujeme opravdu přírodu takto využívat? Máme na to vzhledem k sociálním problémům většiny lidstva i značné části naší společnosti morální právo?

Sebeomezování - v dopravě, rekreaci, spotřebě všeho, průmyslovými výrobky počínaje a obaly konče - je nejen heslem ujetých fundamentalistů, kteří požadují v téměř náboženském zanícení příliš, ale mělo by být postojem každého dnešního člověka, jenž nutně posuzuje i stinné stránky konzumentství. A nejen kvůli jeho nemravnosti vůči chudým, ale i jeho spojení s privatizací života, se ztrátou sociální solidarity a zjevným úpadkem morálky.

K hledání míry, s níž se budou na Slovensku obnovovat Tatry, mohou přispět zkušenosti letitého sporu na Ovčárně v Jeseníkách. České ministerstvo životního prostředí a ochranáři zde stáli proti podnikatelům - provozovatelům vleků a sjezdovek, kteří byli i majiteli hotelů, záchodků (na stavební povolení jednoho WC vybudovali hotel!), pronajímateli parkovišť atd. Podobných žertovných příhod, popularizujících masovou "rekreaci" by se našlo v českých zemích více.

K řešení sporu by mohla přispět i fotografie Sněžky s třemi klikatícími se, širokými, erozí poškozenými cestami, vyšlapanými sestupujícími návštěvníky, které na vrchol této hory dopravuje od roku 1949 jak na běžícím pásu sedačková lanovka.

V den smrště jsem byl náhodou na Slovensku ve společnosti mladých doktorandů, právníků. Jeden z nich se domníval, že za pohromu mohou komunisti, protože prý po druhé válce vysadili v Tatrách monokulturní smrk. Tento typ lesa ale pochází z přelomu 19. a 20. století, z dob uherských grófů. Ale to není nic proti Maďarům, řekl jsem hned. Je dobře, že tragické následky smrště nejen popularizují odpor proti lesní monokultuře, ale ukazují také, že za všechno zlo světa nemůže komunismus.

Slovensko je demokratické, ministerstvo životního prostředí tam má své pravomoci. Tamní ministr László Miklós vystoupil hned po katastrofě v televizi a naznačil, že revitalizace přírody je prvním úkolem. Úvahy o nových sjezdovkách a hotelích označil později za absurdní. Slovenské ekologické sdružení VLK vybírá v ČR na Tatry a zaručuje se, že peníze nepůjdou na chemii či monokulturu. A už vůbec ne na sjezdovky a hotely. Tatry jsou nejen slovenské, ale i polské a trochu i české hory. Každý může něco udělat nejen pro ně, ale i pro méně sobeckou kvalitu života.

PRÁVO 3. prosince 2004