Když ne rovnou zelená, aspoň oranžová už naskakuje škrtům pro léta 2006 a 2007 ve výši zhruba 70 miliard. Z toho, co zbyde, určitě kvalitní, slušné a dobře vyspalé státní úředníky zase nezaplatíme. Policejní práce bude méně atraktivní. Kulturní dědictví a jiné aspekty našeho života zůstanou - plošnými škrty ve všech resortech a výdajových kapitolách - jako nahé v trní. Marody hravě vyléčíme z iluzí zpřísněnou nemocenskou pod větším dohledem zaměstnavatelů. A mnoho chudých (říká se: "sociálně slabších") uvízne - jsem si tím zcela jist - v proudu snižování sociálních výdajů. Chytnou se do sítě plošného lovu na blíže neurčenou množinu podvodníků, kteří sociální dávky zneužívají.

Musí to tak být, protože jinak se těch sedm desítek miliard prostě neušetří.

A ještě hůř: i kdyby se tento škrticí mechanismus do puntíku a efektivně naplnil, nemusí to ani pak pro zdravé, ekonomicky i politicky správné eurounijní meze vůbec stačit. "Není možné dělit, co je absolutní," volal proti větru Francouzské revoluce Ludvík XVI., vědom si své vachrlaté pozice. Volá dnes vrchní lidovec Miroslav (Kalousek) I. po větru doby, vědom si síly své strany na politickém trhu i slabosti své země na trhu globálním: koaliční dohoda o výši škrtů je absolutní minimum. Není možné dělit, krájet, ředit, co je absolutní.

Jasný stav věcí: jednotná evropská měna, globální trh, mezinárodní instituce a - jak se také říká, aby se neřeklo - "většina ekonomů" (ve skutečnosti všichni v médiích vystupující) znají, doporučují, ba si vydupávají jen jedinou možnou cestu: vyrovnané finance, k nimž jedině vede skrblická, škrtavá a škrticí politika. Jen to je správné. I kdyby nebylo touhy po euru, které jednotný rámec vyžaduje a různost hospodářských politik ruší. I kdyby nebylo maastrichtských kritérií, klacku na veřejné rozpočty. I kdybychom minulý týden nepotvrdili konvergenční kritéria eurozóny, i tak by prostoru k různým manévrům různých ekonomických pohledů, přístupů a postupů už dávno zvonila hrana.

Kdoví, možná je intuice nevoličů geniální - v onom svobodném světě, kde už není volby.

Ale dějiny mají vždycky nějakou skulinu, kvůli které ne a ne skončit. Vždycky jdou dál. Asi nejzadluženější a nejdeficitnější vyspělý stát světa, USA, je bohatý a na sebe dost pyšný. Schodky a dluhy nasekaly Německo i Francie a po Evropě jde řeč o reformě paktu stability, známého vymítače deficitů. Dopadne-li reforma paktu stejně, jak dopadá reforma sociálního státu, Bůh zůstaň s paktem, neboť jeho čas jako by se nachýlil. Řecko sice půjde na bruselský koberec za dlouholeté předstírání zdravých financí; ale ten podvod dostal zemi k euru, ne na šibenici. A Řekové žijí dál. A ti, kteří se na počátku toho fixlování narodili, zatím vyrostli a chodí už vesele do školy. Jsou i horší lži na světě...

Bůhví jak - a jak pro koho - všechny ty "věčné" mantinely skončí a dopadnou. Skuliny jsou i u nás; ostré diskuse ve vládě i uvnitř partají - zvláště v ČSSD - budou pokračovat. Také snahy o to, aby výdajový protiproud v řece škrtů dosáhl slušných miliard. A pomohl například bědnému stavu univerzit, který je hanbou "vzdělanostní společnosti". K tomu vláda docela neúsporně - byť rámcově - včera kývla. A připustila pomoc 11 miliardami.

Vicepremiér Zdeněk Škromach ještě docela nedávno prokládal své návrhy na úsporná opatření v sociálních dávkách potřebou větší spravedlnosti, přesunem prostředků od flákačů a podvodníků k chudým a potřebným. Nyní uviděl tohle: " ...už to začíná jít do své podstaty a už to není o spravedlnosti, ale o určitém, řekněme, plošném snižování".

Vskutku je každé prozření - v zemi, v níž politiky stále volíme - jen prozíravá protřelost?

PRÁVO 2. prosince