Nejde však o to, kolikanásobek, a není ani příliš důležité, zda se vypočítává z příjmu občana placeného z rozpočtu nebo z celkového průměru, podstatná je ta jistota. Politik s každou valorizací udržuje svůj náskok proti normálnímu člověku z ulice a nikdy mu nehrozí, že by s ním musel chodit do stejného bufetu.

Na opačné úrovni mezi lidmi, jejichž příjmy pocházejí ze státního rozpočtu, jsou důchodci, nověji senioři. Také oni mohou počítat s dobrodiním valorizace a také pro ně - pokud čas od času vláda nepocítí potřebu blýsknout se nějakou mimořádnou almužnou - platí přísná pravidla. Jenže jiná! Důchody se nevalorizují v míře úměrné růstu průměrných příjmů, ale jen podle inflace. Z toho též plyne jistota: důchodce si může být jist, že pokud hospodářství prosperuje a příjmy jeho spoluobčanů rostou, jeho životní úroveň se ve srovnání s obecným standardem stále relativně snižuje.

Valorizace odvozená od růstu inflace mu pak má pouze zajistit, aby se nesnižovala i absolutně. Malér je však v tom, že inflace, mrška jedna, zdaleka není totéž co zvyšování cen základních životních potřeb. Pod pojmem inflace musíme rozumět snižování ceny peněz ve srovnání s cenami veškerého ostatního zboží včetně práce pod vlivem všech změn na trhu. Neovlivňuje ji tedy jen růst cen pečiva, ale právě tak růst nominálních mezd nebo zvyšování správních poplatků, a na druhé straně zase rapidní pokles cen elektroniky a dovoz nových levných aut.

Z toho ovšem vyplývá, že inflace působí na každého jinak. Ideální spotřebitel v produktivním věku, který denně kupuje housky a jednou za pár let počítač, je na tom vcelku dobře. Pro něho je inflace jen nepříjemný faktor, který způsobuje, že růst jeho reálného příjmu je fakticky o něco nižší, než tvrdí cifra na jeho výplatní pásce. Nejhorší změny cen však vyrovnává pestrá škála jeho nákupů, obsahující jak zboží, jehož ceny jdou trvale nahoru, tak také zboží, jehož ceny jdou stále dolů. Naproti tomu důchodce, který si určitě nepořídí ani ten nejdostupnější digitální fotoaparát nebo směšně levný zájezd na poslední chvíli do Španělska, ale kupuje v podstatě jenom ty stále dražší a dražší potraviny, pociťuje vliv inflace jinak.

Dalo by se tedy říci, že jeho soukromá inflace je vyšší než inflace obecná. Valorizace však vychází právě z té obecné inflace, nikoli z cen rohlíků.

Ale nedosti na tom, je tu ještě jeden háček, a to jsou rostoucí náklady na bydlení. Abych to přiblížil politikům, pokud náhodou tento text čtou, tyto náklady jsou cosi jako mandatorní výdaje státního rozpočtu. Ty se zkrátka zaplatit musí, takže na všechno ostatní zbude jen to, co zbývá po jejich zaplacení. Náš stát má takových povinných výdajů tolik, že to jeho rozpočet značně tísní, mohu však ministra financí ujistit, že si ve srovnání s průměrným českým důchodcem může pískat.

Náklady na bydlení totiž rostou - a nepochybně porostou - do takových výšin, které i tomu ideálnímu průměrnému občanovi ztěžují nákup digitálního fotoaparátu nebo levného zájezdu do Španělska. Co po jejich zaplacení zbývá důchodcům, to je asi různé: někomu málo, někomu nic, někomu důvod skočit z okna.

Ale chtěl jsem vlastně jen upozornit, že není valorizace jako valorizace.

PRÁVO 1. prosince 2004