Jak moc občanská válka v Sýrii zasahuje do dění v Libanonu?

Projevuje se všude. Libanonci hostí 1,2 miliónu registrovaných syrských uprchlíků, a jelikož jde o poměrně malou zemi, citelně stoupá spotřeba energií a vody. Místní zdravotnictví přestává tolik lidí zvládat.

Navíc uprchlíkům nevadí pracovat za nižší mzdu, což mění trh práce. A válka má samozřejmě dopad i na obchod, většina zboží se do země dostává po moři.

Nejvíce bych ale řekla, že se válka podepisuje na psychice Libanonců. Ke krizi se zkraje postavili velmi vstřícně, dnes už jsou ale vyčerpaní, což lze ilustrovat i na růstu HDP, který se teď pohybuje kolem procenta, zatímco před válkou to bylo až osm procent.

Takže mají situace už plné zuby?

Kdyby člověk měl být ostrý, pak by se to tak dalo říci. Libanonci si ale dobře pamatují, že během občanské války v jejich zemi nacházeli útočiště v Sýrii. Přejí si jen to, aby se uprchlíci mohli vrátit, a budou dělat vše, aby to tak dopadlo.

Jsou obavy, že v případě, že by Syřané v zemi zůstali, mohlo by to narušit křehkou politickou rovnováhu v Libanonu?

Jistěže ano. Tamní politický systém je postaven na vyváženém zastoupení křesťanů, šíitů a sunnitů a Syřané jsou sunnité. Kdyby tam to množství lidí zůstalo, může dojít k vychýlení této rovnováhy.

Navíc zejména křesťanům dělá vrásky i jejich celkem vysoká porodnost, místní říkají, že ze dvou Syřanů jich je za tři roky pět.

Tak jak Libanon popisujete, by člověk řekl, že jde o sud se střelným prachem, u kterého hrozí, že každou chvíli vybuchne. Je to tak?

Tak jednoznačné to není. Život není černobílý a o Libanonu to platí dvojnásob. Je ale třeba mít na paměti, že patnáct let trvající občanská válka, která v zemi zuřila od roku 1975, byla natolik traumatizující zkušeností pro všechny, že ji rozhodně nechtějí opakovat.

Navíc si destabilizaci Libanonu nepřeje ani nikdo z velkých hráčů v regionu i mimo něj. Je totiž jasné, že by se dala do pohybu taková vlna lidí, s níž by si nevěděl rady už nikdo.

Jak jsou na tom naše vztahy s Libanonem po únosu pětice Čechů v roce 2015?

Do země jsem přijela až loni na podzim, takže až po tomto živém období. Ale jasně jsem vnímala, že na obou stranách je zájem se k této věci dále nevracet a pracovat na tom, aby bilaterální vztahy fungovaly na stejné úrovni a pokud možno ještě lépe než dřív.

Nakolik je Libanon bezpečná země? Může se do něj vydat turista na vlastní pěst?

Určitě ano. Bejrút a přímořské oblasti jsou bezpečné. To by jinak naši diplomaté v Libanonu nežili se svými rodinami. Samozřejmě jsou místa, kterým je třeba se vyhnout, ale taková místa najdete v řadě jiných zemí a tomu je třeba se přizpůsobit.

V Libanonu jde především o severovýchod a hraniční oblasti se Sýrií, kterou od islámských extremistů stále čistí libanonská armáda.

Před Libanonem jste dělala ambasadorku v Maroku. Měla jste někdy práci těžší proto, že jste žena?

Ne. Ani v Libanonu, ani v Maroku, respekt vůči ženě s funkcí je znatelný. Pokud protistrana vidí, že dbáte na pravidla a zákonitosti dané země, tak je vztah na úplně jiné úrovni. A když takto fungujete, pak je jedno, jestli jste muž, nebo žena.

Nakolik si po zkušenostech v těchto zemích myslíte, že jsou islám a Západ kompatibilní?

Řeknu to takto. Když žiji v arabském světě, tak respektuji místní zvyklosti a zákonitosti. A totéž vyžaduji v opačné situaci. Když cizinci žijí v mém světě, tak by měli respektovat mé zvyklosti a můj způsob života.

Když bude takový vzájemný respekt fungovat, tak není problém. Pokud ale ke mně někdo přijde na návštěvu a nerespektuje moje pravidla, tak nebude až tak vítán.

Jak je na tom česká komunita v Libanonu? Je tam nějaká?

Ano, ale je poměrně malá, tvoří ji dohromady asi 400 až 500 lidí. Jde většinou o Češky, které se provdaly za Libanonce, kteří přijeli v 70. letech do tehdejšího Československa studovat techniku, medicínu nebo farmacii. Komunita žije, setkáváme se s ní a každý rok jezdí i do Česka.